Uzavřel jsem miliardový kontrakt na dovoz plastových dudlíků s vysokým obsahem zdravých ftalátů. Poklonil jsem se památce soudruha Tenga... ale o lidských právech jsem se zmínil, to si nemyslete...!
Tak by mohl vypadat upřímný zápis z návštěvy leckterého vrcholného evropského či amerického politika v lidové Číně. Postoj Západu (jehož jsme bez vlastních zásluh už skoro dvacet let součástí) k Číně je rozporný. Bez dílny světa by se blahobyt zhroutil.
Čínská vláda si zaslouží ocenění – udělala pro lidi za čtvrt století bez ironie více než kterákoli jiná. Jenže čínská skutečnost má pořád daleko ke svobodě a demokracii. Západní státníci si lámou hlavu, jak to sdělit a neurazit své nepostradatelné hostitele.
V tomto světle se záměr Mirka Topolánka vzít si na pekingskou olympiádu tibetské symboly jeví jako prohnaný státnický tah. - čtěte Čína se zlobí na Topolánka. Český velvyslanec musel na kobereček
Kdyby český premiér prostě na protest nepřijel, nikdo by si toho nevšiml. Není ani Bush, ani Sarkozy. Nikdo by ani nezaznamenal, kdyby něco mumlal o lidských právech. Zato kdyby nemumlal, všichni by si ho doma vychutnali.
Tibetská vlajka nebo placka je tedy nejlepší řešení. Nebude se sice líbit, ale je těžko formálně napadnutelné. Copak dříve Tibet neexistoval?
Vše má navíc vedlejší efekt: pokud naši reprezentanti příliš nezazáří, bude se mluvit aspoň o Topolánkovi. Škoda, že sportovci nemají podobnou možnost jako premiér, který se těší diplomatické imunitě.
Nejenže mohou být za každý náznak protestu proti útlaku v Číně popotahováni, ale i zavřeni místními úřady. Hrozí jim i doživotní diskvalifikace, neboť by porušili olympijskou chartu. Inu, sportem ku zdraví. Ne však duševnímu – jsme-li v Číně.
