„Ale nejsme žádná sekta,“ zdůrazňuje paní na vozíku. Do mírného kopečka, po kterém vede cesta u elektrárny, jí pomáhal mladík. Hned jak se cesta narovná, odvolá ho a opře se sama do kol. Jsou na cestě druhý den, na pouti však od února.
„Vyrazili jsme v únoru z Levého Hradce,“ vysvětluje mi další účastnice. „Chodíme jeden víkend v měsíci a modlíme se za naši zem,“ dodává, aniž by se zastavila.
Ani ostatní nevypadají, že by chtěli zvolnit na kus řeči. Mašírují stále dál, pár si jich pomáhá nordickými hůlkami. Někteří se nenechávají vytrhnout z modliteb.
Za víkend ujdou přes dvacet kilometrů. Za sebou jich mají skoro tři sta a až doputují 22. srpna na Velehrad, budou jich mít v nohách čtyři sta. Trasa je dopředu naplánovaná. „Poutě pořádáme už víc než třicet let,“ vysvětluje mi paní. Ta letošní je už třicátá čtvrtá. Každý rok se jde jiná trasa. Aby byla promodlená celá země.
Vepředu pánové nesou vlajky se znakem poutě a nápisem Sanctii Cyrille & Methodi Orate Pro Nobis, za nimi ostatní účastníci pěší modlitební pouti. Snad mi i odpustí můj hloupý dotaz, jestli mají pocit, že zemi jejich modlení pomáhá, jestli má zkrátka jejich činnost nějaký účinek.
„To nám nepřísluší soudit. Víte, co je ale nejhorší? Lidé Boha nevidí,“ uzavírá paní a jde dál směrem k Moravskému Krumlovu, kde etapa, dvanáctá v pořadí, končí. Od 18. srpna je čeká závěrečných pět etap až na Velehrad.
