SPECIÁL: Pozadí bílinské vraždy
Lidé mají jednu scestnou potřebu - onálepkovat vrahy Kamily Čentákové různými psychiatrickými diagnózami. Vražda z Bíliny je pro normální lidi nepochopitelná. Nedokáží si představit, co takovým klukům běželo hlavou. To je ovšem nevědomost běžných lidí, ale neznamená to, že ti kluci museli být psychicky narušení.
Pokud vrahům za každou cenu vnucujeme diagnózy, vlastně je tím omlouváme. Diagnóza totiž rovná se nemoc a nemoc rovná se neschopnost ovládat své chování. Uvědomme si, že i s autem ve vynikajícím technickém stavu se dá způsobit autohavárie, při které budou umírat lidé. Stejně tak naopak - i s autem v mizerném stavu se dá někdy jezdit vcelku obstojně, když respektujeme jeho možnosti. Psychiatrické diagnózy tu opravdu nejsou proto, aby vysvětlovaly nepochopitelné kriminální chování.
Bohužel je pravda, že minimálně dva z vrahů jsou z psychologického hlediska asi tak zdraví jako já, vy či kdekdo z vašich kamarádů. Proto je dobré rozumět důvodům či mechanismům, které vedly k smrti Kamily. Je to především fantazijní práce, skupinová dynamika a sociální patologie.
Jak kontrolovat fantazijní práci?
U Jakuba sice znalci našli jistou poruchu osobnosti, ale on byl jen jeden ze členů velké party, která se scházela v Praze nedaleko Karlova náměstí. Tam kluci vymýšleli plán, že někoho zabijí, snědí a při tom se nechají nahrávat na video. "To prodáme za těžký prachy perverzním Němcům, abychom nemuseli chodit do práce jako jiní čeští kokoti." (Míněn zřejmě životní styl rodičů.)
Za těmito úchylnými fantaziemi však u většiny z nich nestojí žádná psychiatrická porucha. Je to zčásti klukovina, frajeřina, hledání identity, vzrušení, zábavy atd. Že kluci nepociťují žádnou brzdu, když přijde na otázky lidského života - to není psychiatrická úchylka - to je jen špatně vychované morální cítění.
Jestli si myslíte, že jejich rodiče udělali někde nějakou výraznou výchovnou chybu, tak se opět mýlíte. Jejich výchova se nijak nelišila od způsobu, jak své děti vychovává většina naší společnosti. Prostě dneska zkoušíme vychovávat bez morálky. Kdo z vašich známých doma hovoří dětem o morálních zásadách? Copak není módou žehrat na morálku, že jsou to jen pouta, která produkují sexuální bloky, podvazují kreativitu atd.?
Nedávno byl v Německu skandál. Děti na základních školách si pomocí mobilů posílají pornovideo, záznamy zabíjení lidí, vlastní rvačky, natočenou šikanu spolužáků atd. To není individuální, osobnostní patologie, která postihuje sem tam nějakého narušeného jedince. To je patologie sociální, která zasahuje plošně celou společnost. Takový exces ala Bílina je pak jen vrcholek tohoto ledovce. Připravme se na to, že těchto případů bude zákonitě přibývat. Přesněji řečeno, těchto případů už přibývá - například stačí vzpomenout upalování či mlácení bezdomovců, které nějaké party nahrávají na video a dávají na Internet.
Jakub se ten večer s Kamilou pohádal. Jednalo se o jejich tradiční žárliveckou hádku, kterých za poslední dva měsíce měli mezi sebou bezpočet. Tato hádka ničím nevybočovala z normálu, který popisují jejich deníky. Jakub s Kamilou nespřádal žádné perverzní fantazie. Maximum jeho touhy v této době bylo milovat se na záchodkách v pizzerii a mít pravidelný sex. Tedy žádná nekrofilie, žádný sadismus.
Bohužel po této hádce Jakub se dává do řeči se Štenclem. Ten byl napružený z Prahy, kde mu kluci sráželi sebevědomí, že jejich slavný kanibalistický plán nikdy nevyjde. Tak vyhecuje Jakuba, který na to zprvu zřejmě neměl ani pomyšlení. Společně zpracovali i Režnáka: "Dneska to musejí udělat. Dneska nebo nikdy..." Ani tento proces není v principu patologický. To je obyčejný sociální tlak, přizpůsobení se, mírná opilost atd. Stejně tak se mohli vyhecovat, že vylezou na hasičskou věž. Prostě horečka sobotní noci. I zde bychom marně hledali osobnostní poruchu.
Na Kamilu v té době došlo ne proto, že by zapadala do nějakého strašně sofistikovaného plánu, ale prostě protože byla dostupná. Byla to jediná holka, která je v tu noc neposlala k šípku. To trochu připomíná malé děti. Když si hrají na oběšence, tak vždycky oběsí svého kamaráda či spolužáka. Nikdy ne člověka, kterého neznají.
Na Kamilu se tedy tak přibližně napasovaly plány, které byly stokrát prodiskutované v hospodě a přehrávané ve fantazii. I když skoro nic od začátku neběželo, jak očekávali, přesto už jejich chování mělo rámcově vyšlapané cestičky. Ty se vyšlapali pouze slovně, ve fantazii, kterou nikdo nebral vážně. Ani oni ne.
Mnoho dalších nesmyslů vznikalo situačně, ze šoku. Tedy opět žádná osobnostní patologie. Abychom měli srovnání z nekriminální oblasti. Muž si na cirkulárce uřízl prst. Ten si pak bezprostředně přilepil vteřinovým lepidlem. Načež samozřejmě prst již nemohli lékaři přišít. Ťukáte si na čelo, jaký ten chlap byl magor? Ano, on by si taky mohl ťukat na čelo, kdyby se nejednalo o něho. To nebyla jeho hloupost či nedostatek inteligence, ale obyčejné zkratové chování v šoku.
Stejně tak i u kluků v Bílině vidíme nepředstavitelné hlouposti, kterým bychom se normálně smáli, kdyby to všechno nekončilo smrtí - budeme skákat po hrudníku, aby zlomená žebra propíchla srdce; seberu jí kalhotky, aby to vypadalo jako sexuální vražda. Tyto nesmysly vznikaly situačně. Ze situačního jednání v šoku však nemá cenu odvozovat jakékoli hlubší závěry.
Výjimečné tresty, které všichni tři po právu dostali, si však nevysloužili pouze za chování v hluboké noci, které stejně již od nějaké chvíle nemohli zastavit. Odsouzeni byli především za to, že nekontrolovali svou fantazii, že včas nezastavili své plány a že vůbec otevřeli svou mysl těmto myšlenkám - jen tak z plezíru zabít člověka. Jistě si říkáte, že takto se provinil i zbytek party, která teď v klidu většinou studuje vysoké školy. Ano, máte pravdu. Ale to je holt lidská spravedlnost. Ta může vycházet jen z pozorovatelného chování.
Poučením z Bíliny by nám mělo být, že pro naše děti potřebujeme nějaký nástroj, jak kontrolovat nejen jejich pozorovatelné chování, ale i fantazie. Při výchově rozhodně nestačí právnický přístup: "Zajímá nás, jen co děláš. Tvé myšlení a slova jsou nám ukradené." Zkrátka je třeba učit děti ovládat a kontrolovat mysl. Prostě někde se musí naučit tuto metodu: čas od času zastavit, zbilancovat minulost a distancovat se od svých špatných sklonů. Je jedno, jestli tomu budeme říkat zpytování svědomí jako křesťané, očišťování mysli jako buddhisti nebo psychohygiena jako psychologové, ale v každém případě je to velmi potřebná dovednost. Je však zřejmé, že tyto věci děti škola nenaučí. Zkuste někdy zapřemýšlet, kde se to tedy mají děti naučit, když slovo morálka je pomalu nadávka?
Psychické trauma vzniká s odstupem času
Z psychologického hlediska bylo dále zajímavé pozorovat, jak se vyvíjel vztah Kamilčiných rodičů k Jakubovi. Ten pár dní po vraždě zdaleka nebyl tak negativní, jako je dnes, rok a půl po vraždě. Psychická zranění oproti tělesným zraněním totiž vznikají a vytvářejí se s velkým časovým odstupem od vlastní tragické události. Ano, kluci zabili Kamilu 30. ledna 2005, ale psychické trauma postupně a průběžně vznikalo následující měsíce. Spíše by se mělo říci, že se vytváří ještě teď.
Ukažme si, jak to asi probíhá. Její otec říká: "Když přijdu k ní na hrob, tak s Kamilkou mluvím tak, jako kdyby tady byla. Normálně si povídáme." Takové rozhovory s blízkými, co nás navždy opustili, jsou relativně časté. Nicméně nejsou to rozhovory s reálnými lidmi, s reálnou Kamilou, ale pouze s její fantazijní postavou. Tu si vytváří a přivolává mysl jejího otce jako jakousi loutku, která jej má na hřbitově zbavit návalů smutku a bolesti.
Fantazijní Kamila ale není reálný člověk. Je to jen produkt jeho hlavy, a tak mu zrcadlí jeho stavy zpět. Po takových rozhovorech se lidé často cítí hůře než před nimi, protože si neuvědomují, že naléhání na fantazijní postavu je jen nátlakem na sama sebe.
Fantazie také neodlučitelně svazuje Kamilu s Jakubem. Kdykoli se rodičům zasteskne po Kamile, řeknou si: "Proč tady není?" Odpovědí si: "Protože ji Jakub zabil." Takto si vzápětí k fantazijní Kamile přivolají do hlavy i fantazijní postavu Jakuba - pochopitelně, protože reálný Jakub je už dávno ve vězení.
Nyní se snaží od této fantazijní postavy Jakuba zjistit, proč Kamilu zabil. Ale to není reálný Jakub, ale jejich představa o Jakubovi. Ta neví nic víc a nic míň než oni sami. Ta jim nemůže říci, proč to udělal, nemůže změnit své rozhodnutí ani se jim omluvit. Jakýkoli nátlak na fantazijní postavu Jakuba či debata s ní jsou bezpředmětné. Ta jen pasivně existuje v jejich mysli. ale přesto vůči ní narůstá nenávist, která roste s každým měsícem, a takto postupně Kamilčiny rodiče týrá až deformuje. Oni se této fantazijní postavy Jakuba nemohou zbavit, protože si ji sami přivolávají, když se jim stýská po Kamile.
Má-li jim psycholog pomoci a zmírnit psychické trauma, musí je co nejrychleji po dané události naučit důsledně rozlišovat mezi reálnými lidmi, které prakticky už nikdy v životě nepotkají, a těmi fantazijními, se kterými naopak budou žít až do konce života.
Zkrátka, i zde je to fantazie, která odvíjí své začarované kruhy, které se těžko rozplétají, i když nastokrát známe jejich podstatu. Práce s fantazií je složitá, protože se chová jinak, záludněji než realita. Přesto její dopad na naše chování a prožívání je tak výrazný, že stojí za to jí věnovat více času nejen v našem soukromém životě, ale především ve výchově. Budiž nám toto poučením z Bíliny.
