Potápěč: Zažalujeme chorvatská média

Pozvání na on-line rozhovor se čtenáři iDNES přijal jeden ze skupiny českých potápěčů, jejíž dva členy chorvatská policie vinila z vraždy kolegy. "Do Chorvatska určitě dost dlouho nepojedu," přiznal Tomáš Sládek v jedné z odpovědí. Dvojice podle něj zvažuje žalobu na chorvatský stát.

odpovědi čtěte zde

"Po došetření celé věci budu i já podávat řadu trestních oznámení a to na chorvatská média," dodal potápěčský instruktor.

Daniel Frolec a Ivo Kožnar, které Chorvaté pět týdnů drželi ve vazbě kvůli podezření z vraždy, se do země vrátili v pátek 18. října. "O žalobě na chorvatský stát se poradíme s právníky," řekl po příletu médiím Daniel Frolec.

"Ve vězení jsme se nebáli, na rozdíl od včerejší noci, kdy jsme se báli o vlastní bezpečnost, protože nám kolega řekl, že máme opustit Chorvatsko co nejrychleji," citovala ČTK Ivo Kožnara.

Na otázku, zda se jim chtěl někdo pomstít, řekl, že v Chorvatsku jsou stále lidé, kteří si myslí, že vraždili. Při akci na záchranu zemřelého potápěče Miroslava Kukliše přišel o život také jeden z chorvatských záchranářů.

Frolec dodal, že neoficiálně vyšetřování Kuklišovy smrti skončilo s tím, že šlo o sebevraždu.

"V chorvatských novinách dnes vyšly články, které říkají, že oni to zastavují, ne pro nedostatek důkazů, ale že je jasně dáno, že my jsme to neudělali, a že to byla sebevražda." Doplnil, že s právníky zkonzultuje i případné žaloby na některé noviny, které podle něj zpočátku informovaly tendenčně.

"Náš pocit z toho je, že to byla kombinace hlouposti a zaujatosti... ve chvíli, kdy tam zahynul ten jejich kolega specialista, jsme věděli, že máme vážný problém. Vyšetřovali to lidé, kteří byli jeho kamarádi," řekl Kožnar.

Letadlo s propuštěnými potápěči přistálo na ruzyňském letišti krátce před tři čtvrtě na dvanáct. Přivítat je přišli přátelé posádky. Jedním z osmičlenné skupiny Čechů, kteří se před více než měsícem plavili na jachtě k chorvatskému ostrovu Šolta, je i Tomáš Sládek. Ten popsal na internetových stránkách, co se tehdy stalo.

Sládek: Zpočátku byla dobrá nálada
Když ráno vyjíždí osmičlenná posádka plachetnice Domino z města Hvar směrem na ostrov Vodňak, tak nic nevěstí blížící se tragédii. Naopak, všichni jsou v dobré náladě.

Potápíme se na krásné, ale hluboké stěně. V posádce jsou: Mirek Kukliš - velmi zkušený potápěč, Daniel Frolec - středně zkušený potápěč, Ivo Kožnar - jediný nepotápěč na lodi, Martin Štikar - kapitán lodi, zkušený potápěč, Petr Hodrment - potápěč s minimem zkušeností, Richard Cudlín - středně zkušený potápěč, Tomáš Sládek - potápěčský instruktor, Zdeněk Šraier - potápěčský instruktor.

Odpoledne se plavíme na Šoltu, kde hodláme někde přespat... Dorazíme do zátoky Poganica, uvazujeme loď a diskutujeme, co dál. Na odpolední ponor je už trochu pozdě. A navíc tohle není žádná ze známých lokalit.

Někdo říkal, že tu kdysi zahlédl nějaký otvor. Mirek si bere ploutve a masku a jde prozkoumat terén. U večeře diskutujeme o díře ve dně, kterou Mirek skutečně objevil. Docela mám chuť na noční ponor, ale Mirek prohlašuje, že nejde. Dan také že ne. O Martinovi nemluvě, tomu se začínají klížit oči. Za chvíli bude devět.

Rozdělujeme se na dvě dvojice, se Zdeňkem půjde Petr, se mnou Richard. Mirek mezitím plave jen s ploutvemi, maskou a Martinovou baterkou po hladině a sleduje, jak vchod do jeskyně vypadá. Podle v hloubce mizejícího světla musel i z hladiny vidět, že nejde o díru zasypanou pískem, a předpokládám, že někdy v tomto okamžiku změnil své rozhodnutí, že nikam nejde. Určitě chtěl také vidět jeskyni...

Šachta vede téměř svisle, povrch má velmi členitý. Končí v hloubce asi 35 metrů. Doleva a mírně dolů jde vysoká chodba, doprava nízká. Tak tady teď nemám co pohledávat, tohle je opravdu jeskyně, a ne žádná kaverna.

Upaluji nahoru, ven. U vchodu čekají všichni tři kamarádi. Jen jsme si ukázali, že se jdeme domluvit na hladinu... Říkám si, že snad skončily Zdeňkovy a Mirkovy narážky na moje opatrné chování. Domlouváme se na tom, že někdy v budoucnu, s pořádným vybavením a s jinou partou se sem vrátíme.

Ponor se mění v tragédii
V malé hloubce pak pozorujeme ryby, chobotnice a kraby. Asi po hodině se vynořujeme nedaleko lodi. Zdeněk mi oznamuje, že Mirek není na palubě a asi šel sám do jeskyně. Mám ještě asi polovinu zásoby vzduchu, a tak neváhám. Beru z bedny cívku asi s 30 m tenké šňůry...

Zanořuji se a spěchám ke vstupu do jeskyně. Šňůru vyvazuji kousek od vchodu a spouštím se dolů. Je ještě naděje, že by Mirek mohl vydržet se svou malou spotřebou a zahlédnout světlo. Svítím do všech stran, nejvíc do největšího tunelu, který mám po levé ruce.

Jsem v hloubce skoro 40 m. Ale za chvíli musím nahoru, vzduch v mé láhvi ubývá a mne čeká dekomprese. Když se vynořuji, potkávám Dana, jak čeká na dně zátoky a svítí do vstupu.

Vystupuji do tří metrů, udělám dekompresní zastávku a pak jdu na hladinu. Tam už čeká Petr na gumovém člunu s další lahví pro mne. Lezu nahoru a rychle přehazujeme lahev...

Na dně šachty trávím skoro půl hodiny, další půlhodina mě čeká při výstupu, na dekompresi. Odplavat od šňůry jsem se neodvážil, viditelnost byla velmi malá. Několik minut ještě svítím do vchodu. Vystupuji do tří metrů.

V očích mám slzy. Slzy vzteku a lítosti. Tupě zírám na kámen před sebou...

Mirek pořád na lodi není. Ještě však zbývá šance, že zabloudil někde na hladině, možná se zranil a teď čeká na břehu. Zdeněk, Petr a Martin jedou na člunu prohledávat okolí.

Bohužel vše marné. Nemáme jeskyňářské vybavení, jsem vyčerpán. Pod vodou už není šance.

Potřebujeme pomoc zvenčí... Telefonujeme zuřivě na všechny strany. Pokoušíme se najít nějaké místní speleopotápěče, kteří by mohli mít plánek jeskyně. Pokoušíme se najít obdobu naší speleozáchranky.

Vše marně. Voláme i policii. "Přijeďte do přístavu Maslinica, sepíšeme to," taková je jejich první reakce. Tak to opravdu nepotřebujeme. Voláme další tísňová čísla...

Dorážejí "profíci"
Těsně před osmou dorazí loď, na její palubě dva potápěči od chorvatské speciální policie. Jejich vybavení je horší než naše... Chtěli půjčit svítilny. Dál jsme jim nabídli cívku asi s dvaceti metry černo-červené čtyřmilimetrové šňůry. Ale hlavně jsme se jim pokoušeli ponor rozmluvit.

Odpovědí bylo sebevědomé prohlášení, že jsou specialisté a profesionálové...

Když se policejní potápěč vynořuje, je sám a na můj signál s dotazem O. K. odpovídá zkříženýma rukama - signálem nouze... Je mi z toho na zvracení. Pravděpodobně umřel jeden z mých nejlepších kamarádů, k tomu navíc úplně zbytečně mladý kluk od chorvatské policie.

Oba přecenili své možnosti, oba měli naprosto nedostatečné vybavení...

Na lodi je úplně ticho, všichni koukají do země. Čekáme...

Ve splitském přístavu kotvíme přímo před kapitanátem. Jedeme na policii. Každý z nás je samostatně vyslýchán... Kriminální policii jde evidentně o věc, chovají se v mezích možností přátelsky.

Zlom přichází večer. Najednou se všichni začínají chovat značně odměřeně, nesmíme spolu mluvit... "Mirek byl zavražděn nožem," říká mi konzulka. Musím se něčeho chytit, podlamují se mi kolena. To je šílené!

(Celá výpověď Tomáše Sládka je na www.stranypotapecske.cz)

Miroslav Kukliš na archivním snímku (18. října 2002).

Ivo Kožnar (vlevo) a Daniel Frolec se vrátili po pěti týdnech strávených v chorvatském vězení zpět do Prahy. Potápěči čelili v Chorvatsku obvinění, že zavraždili svého kamaráda z jachty Miroslava Kukliše (18. října 2002).