Dvouletá fenka německého ovčáka Gina prošla náročným výcvikem na vyhledávání výbušnin. Pak byla vyslána do irácké mise.
Stala se důležitým členem jednotky, chodila dům od domu a hledala výbušný materiál. Vojáci často při operacích používali oslepující granáty a do domů se dostávali rozkopnutím dveří. Jednou byla Gina i v konvoji, který byl zasažen improvizovanou bombou.
Domů, do Colorada, se vrátila loni po šesti měsících. Z jejího chování vymizela jakákoli radost. Byla stále přikrčená a plná strachu. Když se ji psovod snažil vzít do budovy, zapřela se nohama. Poté, co byla vtažena dovnitř, stáhla ocas a začala se plazit po místnosti. Nakonec se schovala pod nábytek do koutku, kam na ni lidé nemohli.
Vojenský veterinář vyřkl diagnózu: posttraumatický stresový syndrom, choroba, kterou trpí lidé vystavení dlouhodobě napětí v boji.
"Měla všechny symptomy tohoto onemocnění," uvedl seržant Eric Haynes, šéf psí "jednotky" na základně. "Měla strach z každého a očividně byla neschopná někomu důvěřovat. Snažila se úplně vyhnout jakékoli společnosti."
Někteří lékaři nevidí rádi, když se diagnóza posttraumatického syndromu objevuje u zvířat - podle nich to zlehčuje závažnost této choroby u lidí. "Ale co dělat, když jsou příznaky stejné?" říká Nicholas Dodman, šéf programu zvířecích chorob Cummingské vysoké veterinární školy.
Nyní už je podle všeho Gina z nejhoršího venku. Časté procházky s pohodovými lidmi a postupné znovupřivykání ruchu vojenského života začaly její strach otupovat. Podle Haynese je pokrok v její léčbě "mimořádný".
Haynes posledních 12 let pracoval s více než stovkou psů, u žádného však podle něj nenastaly tak vážné potíže jako u Giny. "Nyní už zase ví, že ne každý se ji pokouší zničit."
Z Giny se opět stává přátelský pes, který lidi vidí rád. Haynes však upozorňuje, že léčení jejího strachu se v žádném případě nesmí dostat do konfliktu s tím, k čemu je vycvičena - tedy i k ostražitosti. "Mezi tím vším je křehká rovnováha," upozorňuje.
Gina už nyní opět plní některé z úkolů, ke kterým byla vycvičena - včetně vyhledávání výbušnin. S jejím brzkým nasazením však Hayes nepočítá - její "psychoterapie" potrvá ještě nejméně rok.
Stojí to za tu námahu? "Nemáme jinou volbu," soudí Haynes. "Nemůžete tyhle psy jen tak pustit k vodě. Jsou to naši parťáci."
