Jí a dalším postiženým dětem, které dostaly šanci chodit do normální školy, hrozí, že se budou muset vrátit zpátky do speciálních škol či ústavů.
Školám totiž docházejí možnosti, z čeho platit asistenty. Bez nich se však žáci s handicapem často neobejdou. "Problém spočívá v tom, že neexistuje systém, jak asistenta zaplatit," tvrdí ředitel Základní školy v Mikulovicích na Jesenicku Petr Procházka.
Vláda mnohokrát zdůrazňovala, že pomoc handicapovaným je pro ni jednou z priorit. Přesto za celé čtyři roky nedokázala udělat nic pro to, aby postižené děti mohly mít své asistenty.
Osobní asistenti podle zákonů vlastně neexistují. "Není tedy zřejmé, z čeho a jak tyto lidi platit," říká Milada Vondráčková z pražského občanského sdružení Rytmus.
Sdružení podporuje integraci asi dvacítky dětí s postižením: jejich asistenti jsou zaměstnanci Rytmu, který na jejich mzdy shání peníze z různých grantů.
"Ale to není systémové řešení. Dětí, které by potřebovaly pomoci, je mnoho. A my už nemáme na to zaměstnat další asistenty," podotýká Vondráčková. Asistent je přitom mnohdy pro dítě nenahraditelný. "Pomáhá mu se vším - od výuky přes svačinu, toaletu nebo převlečení v šatně," vysvětluje ředitel Petr Procházka.
Jenže - jak ho zaplatit, pokud škole s integrací nepomáhá specializovaná nadace či hnutí? Škola na to peníze nemá. Od ministerstva školství dostává jen příspěvek na výdaje spojené s výukou postižených dětí - a za ten nakupuje především pomůcky. Anebo se za tyto peníze upravuje škola tak, aby do ní handicapované dítě vůbec mohlo chodit.
"Ročně dáváme na tyto kompenzační pomůcky deset milionů korun," říká Jiří Pilař, ředitel odboru speciálních škol ministerstva školství. "Víme, že by se mělo dávat mnohem víc. Nicméně, jsme závislí na rozpočtu. Současná ekonomická situace nám nedovoluje dávat víc. Nejsou peníze," tvrdí.
Právě ministr školství Eduard Zeman přitom léta hovoří o co nejširší integraci dětí jako o prioritě. Statistiky totiž dokazují, že šance českých dětí se zdravotním postižením na začlenění do běžných škol je oproti šanci jejich vrstevníků ze zemí Evropské unie zhruba poloviční.
Prakticky jedinou možností, jak dnes může škola získat peníze na asistenta, je obrátit se na úřady práce. Ty mohou (ale také nemusí) dotovat nově vzniklé pracovní místo. Ale jen částečně: zbytek shání - často neúspěšně - opět škola.
"Je v tom opravdu chaos. Dotací, která je určena na řešení problémů s nezaměstnaností, se řeší problémy vzdělávání dětí s postižením," připustila Milena Johnová, která má tuto problematiku na starosti na ministerstvu práce a sociálních věcí. Další háček spočívá v tom, že úřady práce mohou - dle platné legislativy - toto nově vzniklé místo podporovat po dobu maximálně dvou let. Školy však o zdravotně postiženého žáka pečují mnohem déle.
S tímto problémem se potýká například Základní škola v Mikulovicích, kde se už druhým rokem učí těžce postižený žák. "Asistenta, který mu při pobytu ve škole pomáhal, dosud platil úřad práce. Nyní nevíme co dál. Bez jeho pomoci se žák neobejde," konstatoval ředitel Procházka. "Znám i případ školy, která kvůli problému se mzdou asistenta poslala postiženého žáka zpět do ústavu," dodal.
Podobně jsou na tom v Lipové-lázních na Jesenicku, kam chodí do školy Jana Urbanová. "Asistenta platil rok úřad práce a pak obecní úřad. Ale po čase to začalo příliš zasahovat do obecního rozpočtu, a tak jsme o něj přišli," řekl ředitel školy Jaroslav Tušer.
Tím výčet potíží nekončí. Na místo podporované úřadem práce musí nastoupit někdo, koho má úřad v evidenci: často lidé, kteří si těžko hledají práci sami. Školy však chtějí odborníky. Proto mnohde nechtějí zaměstnávat ani "civilkáře", o které by mohly požádat.
Situaci by podle odborníků vyřešila pouze úprava současné legislativy. Na ministerstvu práce vzniká návrh zákona, který s postem osobních asistentů počítá: peníze na platy by šly z kapitoly tohoto resortu.
S vlastní iniciativou chtějí přijít také poslanci Unie svobody. Je ovšem otázka, zda se návrhy stihne zabývat sněmovna ještě v tomto volebním období.
