"A počátkem ledna pětačtyřicet začalo vedení tábora po tom svém dokonalém infernu zametat stopy. Co nezvládly plynové komory a spalovací pece, to dokončily pochody smrti," říká vězeň s vytetovaným číslem 69783.
Spolu s dalšími pěti kamarády nechtěl čekat, až se i jich esesmani zbaví jako nepohodlných svědků. "Od prosince nás posílali hloubit jakési strouhy. Takže jsme si zároveň i s nimi připravovali bunkr, v němž bychom řádění esesmanů přežili," vypráví Jánský.
Pro Jánského si gestapo přišlo už v prvních dnech po okupaci Československa v březnu 1939. Jeho pozornost si Jánský "vykoledoval" tím, že se jako důstojník dělostřelectva ještě před okupací republiky vyznamenal při potlačování henleinovských bojůvek.
Prošel koncentračními tábory Dachau, Buchenwald, Natzweiler a Osvětim – v každém z nich umíraly vyčerpáním, hladem, po týrání dozorců či v plynových komorách tisíce lidí. Smrt se tak Jánskému stala – jak v nadsázce říká – "kamarádem".
Přežil i ty nejhorší myslitelné útrapy. Když se ho tedy zeptáte na recept, jak v takových podmínkách přežít, s úsměvem řekne, že je to prosté: "Vnitřně to nesmíte vzdát a musíte mít i potřebné štěstí. Pak vás ani peklo Buchenwaldu či dokonce Osvětimi nezlomí. A já si den co den umíněně vštěpoval, že to musím přežít, abych si vyřídil účty s nacisty a vrátil se k snoubence Jarmile. Kdo tuhle víru ztratil, umřel."
I proto se Jánský nikdy nevzdával myšlenky na útěk. V Natzweileru si dokonce se sedmi dalšími důstojníky z Francie, Rakouska a Polska sehnal uniformy SS. Útěk si naplánovali vozidlem velitele tábora, o které se Rakušan jako mechanik staral.
Do auta se však vešlo jen pět lidí, takže se losovalo, kdo v táboře zůstane. "A na mne ten los padl. Útěk se ale kamarádům povedl. Nakonec se dostali přes Španělsko a Portugalsko do Británie."
Unikl Němcům, málem ho zabili Rusové
Na 24. října 1942 Jánský nikdy nezapomene. Ten den přijel v transportu do Osvětimi. Zprvu naivně doufal, že si polepší – nevěděl, že přísně utajovaná Osvětim je vyhlazovacím táborem. Dnem i nocí syčící plameny z komínů krematorií a bělavý popílek z desetitisíců spálených lidí ho však vyvedl z omylu.
"Ale i v tom vraždícím pekle se dalo přežít. Naše pětičlenná parta opravovala přívod vody do tábora. Pomáhali jsme sobě i jiným a potajmu budovali bunkr, v němž jsme vraždění esesáků při jejich odchodu přečkali," vysvětluje Jánský.
Jediné slovo "přečkali" obsahuje týdenní čekání v temné podzemní díře v mrazu a s nakradenou zeleninou, kdy i potřebu je nutné odbýt v těsné blízkosti kamaráda.
Jánský sice přežil čtyři koncentrační tábory, ale nakonec ho ke zdi postavili rudoarmějci.
"Esesmani zdrhli, my vylezli z bunkru, ale Rusové nás měli za německé špiony, kteří z týlu Rudé armády řídí dělostřeleckou palbu wehrmachtu. Jeden z nás ale uměl rusky a naši osvoboditelé nám uvěřili. Kulka nás ale minula jen tak tak."
Místo aby se Jánský šel léčit do sanatoria, zažádal o vstup do československého armádního sboru. Zúčastnil se bojů na Slovensku a byl vyznamenán medailí Za chrabrost. "Jako důstojník jsem nemohl jinak," říká.
Jánského příběh je podle historika Pavla Palečka v Česku ojedinělým svědectvím o holokaustu i hrdinství bez patetického nánosu. Vojáci Rudé armády našli v Osvětimi z desetitisíců vězňů jen 2 819 zubožených lidí, pobořená krematoria, zbytky plynových komor a hromady mrtvol.
Jen balíky s ženskými vlasy vážily sedm tun a o dalších 112 tunách odeslané drtě z lidských kostí vypovídaly zprávy vedení tábora.
