Čas vánoční si však žádá cosi laskavějšího, pro chvíli smíření a oslavu narození Spravedlivého. Jaroslav Seifert, zůstaňme u něho (měl letos sté narozeniny), miloval Vánoce a vánoční povídky. Ty se však v éře budování socialismu už nepsaly. Vyšly z módy i z ideologie. Ani sníh, vzdychal básník, "už tak hustě a pěkně nepadá, na roráty se nechodí a vánoční dny už nejsou příležitostí k tichému a zbožnému rozjímání".
Básník se však nepřejícnému pokroku vzepřel. Napsal Poslední vánoční povídku v Čechách. O rodině herpetologů Kornalíků, kteří pěstovali s láskou různou havěť. Měli krokodýla v kuchyni ve vyplechované bedně s vodou. V tu dobu byly asi třetí Vánoce po válce a byly prý jaksi podivné.
Krámy poloprázdné a žádná radost. Kornalíkovi si vystáli frontu na kapra. Zabili ho a do kuchyně přinesli. Kapří vůně vydráždila milého krokodýla, až štěkal. Když rámus trval příliš dlouho, paní se podívala tázavě na pána a ten pokývl. Hodila kapra do bedny pod stolem. Ozvalo se chrup. Za chvíli měl krokodýl po večeři. A Kornalíkovi taky.
Že ani tohle není bůhvíjaká vánoční povídka? Snad. Znáte ale lepší? Vánoční povídky se ani dnes moc nepíší, ani sníh už tak hustě a pěkně nepadá jako kdysi.
A přece je čas lepší, než býval ten poválečný Seifertův, i když se kolem pořád válí "řeznický hadr". Znovu se zpívají koledy, chodí se do kostela, lidé popíjejí u stánků punč, krámy jsou plné a - což je důležitější - také adventní kasičky na charitu. Možná i vánoční povídky zase přijdou do módy. Vždyť i ten sníh začal padat... Na první Vánoce třetího věku docela viditelný krok k lepšímu.
A pokud sníh do štědrého pondělka roztaje? Nevadí. V Betlémě taky nepadal, když vyšla hvězda. Pokoj lidem dobré vůle.
