V okamžiku výbuchu už by prezident Německé demokratické republiky Erich Honecker vstával ve svém krytu z lůžka v místnosti s jemně růžovými tapetami, scházel by po schodech přímo do konferenční místnosti, kde by na něj čekal generální štáb.
Spolu by pak sledovali záběry z promítačky ukryté pod schody. Před sebou by měli alespoň dva dny života. Strojovna by jim k tomu vyráběla teplý dýchatelný vzduch a vodní elektrárna filtrovala vodu.
Takový byl scénář připravený pro nejkritičtější vývoj světových událostí, který naštěstí nemusel být nikdy naplněn.
Bunkr ve vesnici Prenden zhruba padesát kilometrů severně od Berlína stojí dodnes a ti, kteří chtějí tento kus historie zažít na vlastní kůži, mají letos jedinou a poslední šanci jej navštívit. Už na konci října totiž bude navždy uzavřen.
Nejlépe vybavený bunkr ve východní Evropě
"Nebyl sice největší, ale rozhodně byl nejlépe technicky vybavený v celé východní Evropě," říká o bunkru Hannes Hensel, vedoucí projektu. Právě on přišel na berlínskou radnici s žádostí o alespoň krátkodobé zpřístupnění této stavby veřejnosti. "Proboha. To ne," zněla odpověď.
Ale něco se s třípatrovým podzemním labyrintem dělat muselo. Poté, co padla berlínská zeď a krytu přestalo být zapotřebí, jej spravovala armáda. V roce 1993 jej opustili všichni lidé, kteří se starali o jeho použitelnost – bylo jich pět až deset – a armádní technici stavbu uzavřeli.
Zabetonování vchodu však nestačilo. Do bunkru se dostávali zloději kovů, kteří vynášeli původně exkluzivní technické výdobytky a prodávali je za pár marek a později eur ve sběrnách. Vybrané kousky pak za větší obnosy na historických burzách.
Hannes Hensel tak nakonec dosáhl svého a v srpnu bunkr otevřel veřejnosti s tím, že jej 26. října navždy uzavře. A na definitivní zničení příchodu do labyrintu tak přispívá na vstupném každý návštěvník."Tunel, který k němu vede, strhneme a vchod navíc ještě uzavřeme minimálně pětimetrovou vrstvou betonu," říká.
Postele pro potentáty obalila plíseň
To však teprve bude. Nyní se k místu, vzdáleném na hodinu cesty z centra Berlína, sjíždějí zájemci z celého Německa i z mnoha zemí světa.
"Tehdy tu ale měli topení, nebo ne?" ptá se dvaapadesátiletý Uwe při prohlídce. Zatímco jeho žena, která nechtěla dát dvacet eur za vstup, se prochází po areálu obehnaném ostnatým drátem jen v tričku a sbírá šípky, on během dvouhodinové exkurze v podzemí i ve svetru zcela promrzl.
Klimatickým podmínkám neodolaly ani postele, na kterých nejvýše postavení muži a ženy Německa měli spát. Ve vlhku je obalila centimetrová plíseň.
Průvodci, kteří na tuto otázku odpovídají při každé exkurzi, vysvětlují, že v časech, kdy byl bunkr plně funkční, to bylo jinak. Vzduch se totiž při filtraci zároveň i ohříval na 26 až 28 stupňů Celsia.
Honeckerovi se do bunkru nechtělo
Ve třech stech místnostech, kde nechybí ani kuchyň podobající se školní jídelně, mohlo přežít 400 lidí maximálně dva týdny.
V případě nukleárního útoku však jen dva dny. Pak by totiž jeden ze dvou techniků, kteří měli službu v řídícím centru, přepnul jediným pohybem jednu z tisíce páček a tahátek celého bezpečnostního systému na nejvyšší stupeň ochrany a kryt by se hermeticky uzavřel. Vzduch by vystačil jen na dva dny.
Bunkr se jmenuje po někdejším prezidentovi Erichu Honeckerovi. To proto, že byl dostavěn právě v jeho éře. On sám do něj sestoupil jen jednou.
"Prohlédl si budovu řídícího štábu a z ní pak tunelem prošel do bunkru. V podzemí strávil asi patnáct minut a pak rychle vyšel," říká Hannes Hensel. Představa, že by jej musel využít, ho podle jeho vyprávění značně vystrašila.
