Liberální demokrat říká: Tajná volba je zbraň proti kupčení s hlasy. Kdo by také kupoval hlas, když se nikdy nedozví, zda ho dostal a zda týž hlas nekoupil i protivník. Tajná volba je zbraň proti tlaku sekretariátů a zárukou svobodné volby.
Co je lepší? Veřejné hlasování chtějí strany, které si nejsou jisty, jak velkou kázeň budou mít jejich poslanci, a chtějí na ně tlačit. Tajné hlasování chtějí strany, které si sebou jisty jsou, ale doufají, že tajná volba dodá odvahu přeběhlíkům.
Spor obou názorů představuje spor zásadní: Čí je poslanec a jeho svědomí? Strany, nebo poslance? Strany říkají: Náš, my do něho investovaly, my prosadily jeho zvolení, daly jej na kandidátku a on slíbil, že bude hlasovat po našem. I voliči ho volili proto, že byl na naší kandidátce.
Hlasování musí být veřejné, aby strany viděly, kdo zradil. Druhé pojetí říká, že poslanec je odpovědný jen svému svědomí. Čili ani voličům, ani své straně.
Mandát, který ve volbách dostane, neříká, že má při hlasování někoho poslouchat. Říká, že má poslouchat jen své přesvědčení. První pojetí upřednostňuje moudrost strany, druhé moudrost poslance. Mezi tím je těžké si vybrat.
První pojetí vyvolává otázku, proč vlastně poslanec existuje. Stranám by stačilo získat ve volbách počet mandátů (akcií) a s těmi mandáty pak (jako akcionář státu) hlasovat a vybírat svůj díl moci (dividend). To však rádi kritizují jako přebujelou moc stran právě dnešní příznivci veřejné volby.
Druhé pojetí oslabuje moc stran. Strany bojují, mají programy, investují, lepí plakáty a pak si pan poslanec hlasuje, jak ho napadne? Ano, měl by říkat každý, kdo nemá rád přebujelou moc stranických sekretariátů.
Syntéza: stranická jednota je něco, co se nepřetržitě musí udržovat, obnovovat a posilovat politickým působením mezi poslanci, kteří se mohou svobodně rozhodovat, jak sami myslí. Je chybou partaje, že poslance k jednotě neinspiruje, nikoli poslanců.
Nutit poslance k jednotě silou a formálními zábranami je nepřípustné – nejzdravější jednota strany je ta, která vzniká v tajné volbě a z přesvědčení.
Paroubek neposlušné poslance likviduje – pokud nejsou z druhého tábora. To pak už nejsou zrádci, nýbrž čestní hrdinové, ať už přeběhli z opilství, kvůli ideálům či za peníze.
Snaha stran dávat poslancům náhubky je podezřelá a voliči by měli zpozornět – až bude mít strana víc moci, dá náhubky i nám voličům. Rozhodně bychom měli podporovat a kultivovat poslance neposlušné, kteří své strany zlobí a komplikují jim vládnutí.
Nakonec: Bůh nestvořil politické strany (kromě KDU-ČSL), nýbrž lidi. Ale politické zupáctví je u nás rozmohlé dost: partajní vedoucí si kázeň vynucují fotografováním hlasovacích lístků, značkováním poslanců fixem, vytvářením udavačských skupinek poslanců, které si hlasovací lístky navzájem ukazují.
Kdo neukáže či nevyfotí, už má černou tečku. Pro občany je to poučení a výstraha: takto si nás označkují všechny, když jim dáme šanci.
Co je lepší? Veřejné hlasování chtějí strany, které si nejsou jisty, jak velkou kázeň budou mít jejich poslanci, a chtějí na ně tlačit. Tajné hlasování chtějí strany, které si sebou jisty jsou, ale doufají, že tajná volba dodá odvahu přeběhlíkům.
Spor obou názorů představuje spor zásadní: Čí je poslanec a jeho svědomí? Strany, nebo poslance? Strany říkají: Náš, my do něho investovaly, my prosadily jeho zvolení, daly jej na kandidátku a on slíbil, že bude hlasovat po našem. I voliči ho volili proto, že byl na naší kandidátce.
Hlasování musí být veřejné, aby strany viděly, kdo zradil. Druhé pojetí říká, že poslanec je odpovědný jen svému svědomí. Čili ani voličům, ani své straně.
Mandát, který ve volbách dostane, neříká, že má při hlasování někoho poslouchat. Říká, že má poslouchat jen své přesvědčení. První pojetí upřednostňuje moudrost strany, druhé moudrost poslance. Mezi tím je těžké si vybrat.
První pojetí vyvolává otázku, proč vlastně poslanec existuje. Stranám by stačilo získat ve volbách počet mandátů (akcií) a s těmi mandáty pak (jako akcionář státu) hlasovat a vybírat svůj díl moci (dividend). To však rádi kritizují jako přebujelou moc stran právě dnešní příznivci veřejné volby.
Druhé pojetí oslabuje moc stran. Strany bojují, mají programy, investují, lepí plakáty a pak si pan poslanec hlasuje, jak ho napadne? Ano, měl by říkat každý, kdo nemá rád přebujelou moc stranických sekretariátů.
Syntéza: stranická jednota je něco, co se nepřetržitě musí udržovat, obnovovat a posilovat politickým působením mezi poslanci, kteří se mohou svobodně rozhodovat, jak sami myslí. Je chybou partaje, že poslance k jednotě neinspiruje, nikoli poslanců.
Nutit poslance k jednotě silou a formálními zábranami je nepřípustné – nejzdravější jednota strany je ta, která vzniká v tajné volbě a z přesvědčení.
Paroubek neposlušné poslance likviduje – pokud nejsou z druhého tábora. To pak už nejsou zrádci, nýbrž čestní hrdinové, ať už přeběhli z opilství, kvůli ideálům či za peníze.
Snaha stran dávat poslancům náhubky je podezřelá a voliči by měli zpozornět – až bude mít strana víc moci, dá náhubky i nám voličům. Rozhodně bychom měli podporovat a kultivovat poslance neposlušné, kteří své strany zlobí a komplikují jim vládnutí.
Nakonec: Bůh nestvořil politické strany (kromě KDU-ČSL), nýbrž lidi. Ale politické zupáctví je u nás rozmohlé dost: partajní vedoucí si kázeň vynucují fotografováním hlasovacích lístků, značkováním poslanců fixem, vytvářením udavačských skupinek poslanců, které si hlasovací lístky navzájem ukazují.
Kdo neukáže či nevyfotí, už má černou tečku. Pro občany je to poučení a výstraha: takto si nás označkují všechny, když jim dáme šanci.
