Po nešťastné nehodě skončil na invalidním vozíku i osmadvacetiletý Jiří Čeloud. V šestnácti letech skočil do vody, poškodil si páteř, míchu a ochrnul. „Po svém úrazu jsem pobýval v rehabilitačních centrech, kde mi fyzioterapeuti pomohli na cestě k samostatnosti,“ vzpomíná. To, co od nich získal, se dnes snaží sám předávat dál.
V roce 2016 přibylo lidí s poškozenou míchou celkem 281. Z toho bylo 202 mužů a 79 žen. Průměrný věk je okolo 54 let, malé děti jsou spíše výjimkou. Na vozíku nakonec trvale zůstalo 180 lidí.
Z uvedeného počtu bylo 161 případů způsobeno úrazem. V 86 z nich se jednalo o pád, 45 způsobila dopravní nehoda na motorce nebo v autě, deset se stalo při sportu a dalších deset mělo jiné trauma. „Od roku 2013 ubývá úrazů, kdy si hlavně mladí lidé poškodí míchu skokem do vody,“ popsal primář Kříž. „Pokles jsme zaznamenali také u autonehod. Lidé se nejspíš začali pásat i na zadních sedadlech,“ dodal.
Naopak přibývá lidí, kteří jsou řazeni do kategorie neúrazů. „Z 281 případů byly u 75 osob příčinou porušení míchy zdravotní komplikace, jako jsou cévní problémy, záněty nebo tumory,“ sdělil Kříž. „Týká se to ale především starších pacientů, kteří mají i jiné zdravotní problémy,“ doplnil.
Po úrazu nebo jiném poškození míchy jsou pacienti hospitalizováni na Spinálních jednotkách.To jsou oddělení, která pacientům zajišťují komplexní léčebnou, rehabilitační a ošetřovatelskou péči po případné operaci a stabilizaci stavu v nemocnicích. V Česku fungují čtyři spinální jednotky: Fakultní nemocnice v Praze Motole, Fakultní nemocnice v Brně, Fakultní nemocnici v Ostravě a v Krajské nemocnici Liberec.
Poté následuje rehabilitace na spinálních rehabilitačních jednotkách v ústavech v Kladrubech, Hrabyni nebo Košumberku. Po propuštění část lidí vyhledá další sociální či poradenské služby, jaké poskytuje i pražské Centrum Paraple.
Lidem na vozíku chybí osobní asistenti
Dnes mají lidé na vozíků téměř stejné možnosti zapojit se do běžného života jako ostatní. „Přesto je mnoho překážek, které jim brání žít plnohodnotný život. Je to především nesamostatnost v mnoha běžných denních činnostech, stud a rozpaky. Často kvůli těmto obavám nenastoupí do zaměstnání,“ vysvětlil situaci vozíčkářů ředitel centra David Lukeš.
„Při současných možnostech lze tyto překážky ve většině případů překonat. U nemalého procenta lidí ovšem pouze s nutností osobní asistence, které je zoufalý nedostatek,“ zdůraznil Lukeš. „V Praze nemá asistenta podle odhadů každý třetí vozíčkář. Co teprve malá města a vesnice?“ dodal Kříž.
Asistent se klientovi věnuje podle míry jeho potřeb. „Od skutečně absolutní asistence včetně základních potřeb, jako je asistence u vyprazdňování, oblékání, hygieny, stravování a pitného režimu, přes dopomoc pouze u některých úkonů až po asistenci mimo bydlení. Například při překonávání bariér souvisejících s cestováním,“ popsal náplň asistenta Kříž.
Problémem je také vysoká cena invalidního vozíku. „Vhodné vozíky, na které je možné se skutečně spolehnout, stojí vždy nad sto tisíc korun. Pojišťovna vám však neproplatí ani polovinu. Většinou si člověk vozík doplácí z vlastních zdrojů nebo osloví některou z nadací,“ vysvětlil Lukeš. „Lidé jsou dnes ke svému okolí čím dál méně lhostejní a na vozík se často složí,“ dodal.
S centrem Paraple je větší šance získat asistenta
Centrum Paraple otevřel v roce 1994 Svaz paraplegiků spolu s hercem Zdeňkem Svěrákem. Zaměřuje se na řešení praktických problémů života na vozíku, jako je úprava bytu nebo získání osobního asistenta.
V centru Paraple dnes pracuje jako instruktor soběstačnosti i Jiří Čeloud. On sám se snaží žít běžným životem zdravého člověka a svůj handicap si nepřipouští. Je členem dobrodružného uskupení 3handbikes, které podniká výpravy na ručních kolech do zahraničí - bez pomoci asistentů procestoval Čeloud s kamarády Island, Izrael, Palestinu, Maroko nebo také Írán.
