|
Kurátorka a publicistka Daniela Mrázková připravila výstavu Portréty známých osobností mimo jiné i pro potřeby workshopů o portrétní fotografii, které pořádá magazín Fotografie. Tvrdí, že neměla ambice ukázat českou portrétní fotografii v celé její šíři, ale že si při přípravě výstavy uvědomila, že jde jen o jakousi předehru ke skutečně velké, kompletní výstavě na téma portrét. Ta se už začíná chystat.
Výstavě dominují obrovské nepřehlédnutelné fotografie Jadrana Šetlíka, přímo esence kýče. Dá se říci, že takové pojetí dominuje současné české portrétní fotografii?
Hlavní motivací výstavy bylo ukázat nejrůznější přístupy k portrétům známých osobností. A to opravdu nejrůznější. Šetlík ve zlatých rámech je přesně odrazem naší doby, to pozlátko lidi chtějí, tu senzaci a gloriolu kolem lidí taky. Šetlík řadu lidí dráždí, ale do výstavy současného portrétu známých lidí patří. V případě často skloňovaných jmen, jako je David Kraus, Petr Škvrně, František Ortmann, můžeme polemizovat s jejich prezentací, podle mne je to někdy velmi stylizované, velmi barevné, velmi hrané. Nicméně to je přesně ta fotografie, která působí na mladou generaci. Nadanou portrétistkou je Petra Skoupilová, dělá na vysoké estetické úrovni ateliérový portrét, umí citlivě využít toho abstrahujícího momentu černobílé fotografie. Citlivým portrétistou je třeba Herbert Slavík. Ty fotografie jsou tiché, chytré, esteticky vyvážené, je to dobrý příjemný portrét s duší.
Kdo dnes fotografuje portrét? Existuje vůbec portrétní fotografie bez úzké vazby na média?
Řekla bych, že téměř ne. Jde obvykle o zakázku a faktor, že portrét musí cosi prodávat, je velice limitující. S tím se ale nedá nic dělat. Když přebíral v roce 1995 jednu z hlavních cen World Press Photo za portréty hollywoodských hvězd český Američan Antonín Kratochvíl, říkal mi, že dnes je známá tvář nejrozšířenějším symptomem doby v médiích. Zatímco ještě nedávno prodávala časopisy událost - hladomor, války, neštěstí, dnes je to slavný obličej. A jak říká Kratochvíl, přes ten se dá prodat všechno, od dámských vložek až po ideje. I u nás se vývoj ubírá tímto směrem. Vyrostli lidé specializovaní na portrét. Ale tradice je tady rovněž velmi silná. Například Václava Chocholu slavní lidé vždy zajímali. Dělá takzvaný enviromentální portrét, nevytrhuje fotografovaného z jeho prostředí. S Chocholou pak ostře kontrastují portréty Andreje Reisera. To je velmi úspěšný fotograf, spoluzakladatel agentury Bilderberg v Hamburku, posledních čtyřicet let žil v Německu a byl tam jedním z nejzaměstnanějších fotografů. On se snaží tváře totálně oprostit od prostředí, fotografuje je na bílém pozadí.
Titulním stranám českých časopisů však zatím až na výjimky dominují prvoplánové, neinvenční, často vyloženě špatné fotografie. Stojí vůbec někdo o opravdu dobrý portrét?
Je to o penězích. Oproti našim fotografům, kteří fotí rychlovky a mají na to maximálně pár hodin, může fotograf v zahraničí pracovat třeba několik týdnů. Navíc za ten portrét může řadu týdnů nebo měsíců žít. Taky je to o zadání. Zákazníkům portrétistů nejde většinou o žádnou vnitřní psychologii portrétu. Je to rovněž o lidech, kteří fotografie vybírají. V některých českých novinách a časopisech už existují fotoeditoři, podle mého názoru však jejich profese nemá takovou váhu jako v zahraničí. Většinou jde o bývalého redaktora nebo aktivního fotografa, což není zrovna to pravé. Ale i tady se pomalu vytvářejí skupiny zákazníků, kteří si vybírají své časopisy taky podle kvality fotografií. A bude jich čím dál víc.
|
