Výsledky voleb byly skutečně překvapením, a to i pro analytiky, kteří drtivé vítězství islamistů neočekávali. Ve volebním okrsku zahrnujícím město Derna, které je běžně pokládáno za baštu islamistů, získalo liberálně zaměřené Spojenectví národních sil (NFC), jež sdružuje více než šedesát stran a stovky místních organizací občanské společnosti, celkem 59 769 hlasů, zatímco Strana spravedlnosti a výstavby (JCP) Muslimského bratrstva jich dostala jen 8619. Třetí skončil Centrální národní trend (CNT), rovněž liberálně orientovaný, jemuž dalo hlas 4962 voličů.
Autor eseje Omar Ašúr je ředitelem blízkovýchodních studií
|
Ve zbídačelém okrsku Abú Selim na západě země, kde jsou mnozí islamisté považováni za místní hrdiny díky svým obětem za vlády režimu plukovníka Muammara Kaddáfího, opanovalo NFC volby se ziskem 60 052 hlasů, když porazilo všech šest islamistických stran, které dohromady obdržely necelých 15 tisíc hlasů. Celkově skončily liberálně orientované strany na prvním místě v jedenácti ze třinácti libyjských volebních okrsků, přičemž NFC zvítězila v deseti z nich a CNT v jednom.
Kmenoví náčelníci si také přijdou na své
Jistě, tyto výsledky se dotknou pouze 80 z 200 křesel v ústavodárném shromáždění, jehož mandátem je jmenovat premiéra, vládu a komisi pro sepsání ústavy. Zbylých 120 křesel je vyhrazeno pro jednotlivé kandidáty, jimiž se pravděpodobně stanou lokálně významné osobnosti, nezávislí kandidáti se silnými kmenovými vazbami a v menší míře také směsice islamistických a liberálních politiků.
Ačkoliv islamisté utrpěli výraznou porážku, v mnoha okrscích si vedli docela dobře. V deseti okrscích po celé Libyi se umístili na druhé pozici (z toho JCP v devíti okrscích a salafisticky orientované Spojenectví původnosti v jednom). V Misurátě skončila JCP druhá za místní Stranou unie za vlast, ale podařilo se jí získat téměř třikrát více hlasů než NFC, které bylo až čtvrté.
Proč islamisté neuspěli?
Přesto se nabízí otázka: co se stalo s islamisty? Stáli v čele opozice vůči Kaddáfímu, nechali si radit od tuniských a egyptských bratrů a prokládali svou rétoriku náboženským symbolismem v konzervativní muslimské zemi. Mnoha voličům to přesto nestačilo.
VÍTĚZ. Mahmúd Džibríl dokázal vytvořit širokou koalici, a ještě obratně strašil hrozbou islamistů.
Výrazným rozdílem mezi egyptským Muslimským bratrstvem a tuniským Hnutím obnovy (Ennahda) na jedné straně a libyjskými islamisty na straně druhé je míra institucionalizace a kontakt s masami. Libyjští islamisté nedokázali během čtyřiceti let Kaddáfího režimu vybudovat místní sítě, rozvinout organizační struktury, hierarchie a instituce a vytvořit paralelní systém klinik a sociálních služeb, jak se to podařilo jejich protějškům v Egyptě, Tunisku, Maroku a Jordánsku.
V důsledku toho se libyjští islamisté nedokázali sjednotit v tak velké koalici, jakou vytvořil Mahmúd Džibríl, bývalý premiér za vlády Národní přechodné rady, jenž dnes stojí v čele NFC. Místo toho se jejich hlasy rozdrobily mezi několik stran, z nichž šest je významných.
Vzpomínky na minulé křivdy a utrpení
Dalším důvodem silného „liberálního“ výsledku je „pokrevní“ faktor. „Hlasy své rodiny nedávám Muslimskému bratrstvu. Dva moji bratranci kvůli němu zemřeli,“ prozradil mi Mohamed Abdul Hakim, volič z Benghází. Souhlasí s názorem, že zdrojem zákonů by měl být islám, a jeho manželka nosí nikáb. Přesto hlasoval pro liberály: jeho bratranci totiž zahynuli v 90. letech při ozbrojeném střetu, s největší pravděpodobností mezi Hnutím mučedníků (malou džihádistickou skupinou působící v té době v jeho čtvrti) a Kaddáfího silami.
BENGHÁZÍ. Bohaté ropné město na východě slavilo první volby po 48 letech.
Mnoho průměrných Libyjců včetně Hakima nerozlišuje mezi islamistickými organizacemi a jejich minulostí. Pro ně jsou všichni islamisté „Ichwan“ (Bratrstvo). „Kaňka“ v podobě přímé účasti na ozbrojených akcích v kombinaci se strachem ze zavedení „talibanských“ zákonů nebo z občanské války, jaká vypukla v 90. letech v Alžírsku, poškodila islamisty bez rozdílu.
Islám je všech, ne jenom jedné skupiny
Třetí důvod porážky islamistů bezpochyby souvisí s jejich předvolební rétorikou. „Uráží mě, když mi někdo říká, že musím volit islámskou stranu,“ svěřila se mi Džamila Marzúkíová, absolventka oboru islámských studií. Přestože věří, že základním měřítkem libyjských zákonů by měl být islám, ve volbách dala hlas liberálům. „V Libyi jsme muslimové. Nemohou mi sebrat identitu a tvrdit, že patří pouze jim.“
NA ROZCESTÍ. Zdá se, že Libye zvolila světlou budoucností suverénního demokratického státu.
Další faktory už musely souviset s liberály samotnými. Džibrílova mezinárodní legitimita, jeho kmenová příslušnost (kmen Varfalla čítá přibližně milion lidí z celkového počtu 6,4 milionu Libyjců), jeho styl vedení a také vytvoření široké koalice rozhodně liberálním silám v zemi prospěly. Stejně tak jim prospěla chytrá předvolební kampaň, která se zaměřila na motivaci a naději, A také obratně zveličovala dopady případného převzetí moci islamisty.
Výsledkem byl další paradox arabského jara: v zemi, která zdánlivě splňovala všechny podmínky pro vítězství islamistů, skončily volby takovým výsledkem, o jakém si mohou liberálové v Egyptě a v Tunisku nechat jen zdát.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.
Copyright: Project Syndicate, 2012.
www.project-syndicate.org
