Trocha ironie: abyste měli názor na Charlie Straight, nemusíte je nutně poslouchat. Jen si odpovězte na otázku, co vlastně od hudby požadujete - jaká musí být, aby vás uspokojovala. Chcete-li zvukovou kulisu pro pobyt ve vozech MHD, k vytírání zapatlané podlahy nebo ke smažení vajec, mohli byste být s touto kapelou spokojeni. Chápete-li však hudbu jako kreativní proces lidí, jež chtějí něco sdělit o svých estetických a myšlenkových pochodech nebo o citových zákoutích, budete se u Charlie Straight cítit podvedeni. Za jejich tvorbou nenajdete nic takového.
Charlie Straight
Písničky Charlie Straight jsou přehráváním tónů bez obsahu, bez emoce. Jako kdyby téhle kapele někdo řekl, že když dá tenhle a tamten tón k sobě, bude to znít dobře. Asi tak působí nejlepší písnička Too Many Knives z novinkové desky. Jejich alba prostupuje jedna snadno čitelná touha: chtějí být slavní, uspět v zahraničí. Pokud je toto jediný hnací prvek libovolné umělecké činnosti, stává se bezcennou.
Touha po české Anglii
Charlie Straight zajímá Británie, její hudební pop, oblečky, jazyk, cokoliv. Na svých albech této vášni přizpůsobili všechno: chtějí vytvořit klon tamních kytarových skupin. Být jako Beatles, Oasis, Pulp, Suede, raní Blur, Coldplay. Pokud možno všemi těmi dohromady (a neomylně ze všech zmiňovaných si vybírají to nejhorší). Tímhle komplexem z hudebního západního světa byla ještě nedávno stižena celá pražská kytarová klubová scéna. Skupiny Roe-Deer, Living Room, Toneless, Fake Tapes nebo Southpaw si vysnili svůj božský Londýn uvnitř zatuchlého pražského klubu Roxy (tehdy ještě neměl klimatizaci). Tyhle kapely však odlišovala od Charlie Straight upřímná vášeň – Anglii milovaly, kdežto Charlie Straight pouze kalkulují – věří, že Anglie je nástroj úspěchu.
Southpaw
Většina ze jmenovaných pražských partiček po letech došla uvědomělé sebereflexe: radši se rozpadla, však taky holek v prvních řadách koncertů znatelně ubývalo. Charlie Straight jsou vlastně jejich resuscitací a pokročilejší formou. Umí lépe anglicky, umí lépe na kytary a na bubny. A umí lépe marketing. Charlie Straight se v tomhle „updatu tuzemské ostrovní kytarovky“ povedla věc, která není obdivuhodná, nicméně je hodná pozoru. Hudbu, která se hrála v menších klubech pro desítky posluchačů, naučili skrze mainstreamová média poslouchat tisícovky. Českým fanatikům britské scény dali naději, že britský pop může v jejich regionu bavit širší vrstvu. Tím vzniká prostor pro lítost nad tím, že se to před pěti lety nepovedlo Southpaw: ti měli krom britského zvuku taky pár dobrých nápadů.
Charlie Straight se svým novým mecenášem, sportovním manažerem Pavlem Zíkou a opervní pěvkyní Andreou Kalivodovou
Na návštěvě v éteru
Největší problém Charlie Straight není nepůvodnost. V současné hudbě by se nemělo dávat rovnítko mezi neoriginalitou a bezobsažností. Jsou umělci (a není jich málo!), kteří velmi zaběhlou formou mluví o vlastních věcech, o sobě samotných. Do „kopírovaných“ skladeb vkládají jedinečnou duši. Nic takového v Charlie Straight nerezonuje: jako by zpívali jenom proto, aby něco zpívali; jako by zpívali a hráli, protože je to jejich džob. Tato emoční banálnost mě provokuje, stejně jako jiné posluchači hladí po duši. Každým poslechem jejich alb mě provází dnes už kultovní odpověď kapely Tonelles na otázku, proč na textové sdělení nekladou důraz. „Hudba je jen mechanická vibrace“.
Charlie Straight
Charlie Straight a Libor Bouček
Charlie Straight na titulní straně magazínu Music Business
Možný důvod úspěchu skupiny Charlie Straight tkví v jejich banálnosti, v tom, že na nikoho neklade nároky. Údajně ale napravují český mainstream, dělají ho vkusnějším, modernějším, přijatelnějším. Častá věta obhajoby v jejich prospěch zní: „Já je teda sám od sebe neposlouchám, ale radši slyším z rádia je, než Kluse nebo Kindla X.“
Argumentace o zlepšení poměrů však kulhá. Česká rádia jsou v drtivé většině médiem starších vrstev. Kdežto Charlie Straight hrají pro chlapce a hlavně děvčata o dvě generace mladší. Jejich vliv a působnost v éteru tím pádem za moc nestojí. Hudební kompromisy mainstreamu mají skutečný efekt, když vychovávají publikum; když ho naučí poslouchat něco lepšího než to, nač je zvyklé. Abychom Charlie Straight obhájili touhle cestou, museli by konkurovat třeba Kabátu. Chlapcům z Třince však na koncert přijde dejme tomu tisícovka lidí, kdežto Vojtek a jeho „kabáti“ hrou svoji bigbeatovou tancovačku pro stadion. Současná popularita Charlie Straight je tudíž úspěchem pouze v rámci klubové scény. Měřeno dosahem celoplošného interpreta, je ovšem nicotná.
Kabát zkouší na megakoncert na Vypichu, zpěvák Josef Vojtek ukazuje nová sluchátka
Publikum na koncertu skupiny Kabát.
Kabát - Pepa Vojtek - RGM Hudební ceny Óčka za rok 2008
Kvalita klubového umělce se měří invencí; kvalita mainstreamového umělce se - pokud je ten vliv pozitivní - měří schopností něco měnit, zasáhnout obecný vkus. Nyní jsou Charlie Straight okrajovým mainstreamem; že by se stali mainstreamem hybným, to nelze čekat. Spíše se po čase stáhnou zpět do okrajového kontextu: jejich působnost v širším středním proudu má více efekt exotičnosti než budoucího masového talentu.
Open Air Music Festival Trutnov 2011 - Charlie Straight
Jediní v nabídce
Zdejší publikum, které se nepohybuje v souřadnicích alternativy, avšak do standardního mainstreamu má pořád daleko, stojí o boyband vytvářející iluzi ostrovního prostředí. Posluchači se takovou lží rádi nechají konejšit. Není zde na výběr nikdo jiný, kdo by tuto poptávku mohl uspokojit. Kritici non-stop hledají interpreta, o němž budou moci psát, že je moderní, nezatuchlý, že se za něj nemusíme za hranicemi stydět. V tento moment jsou Charlie Straight ideální pro takovou projekci. Jenže to nic nevypovídá o kvalitě jejich tvorby.
Charlie Straight v New Yorku
Přistoupili-li bychom na diskusi o světovosti projevu Charlie Straight, museli bychom se podivovat nad tím, že ti, kteří napadají skupinu Coldplay z vyprázdněnosti, respektují domácí kapelu, jež hraje to samé, ovšem ještě o dvě třídy níže. Ve skutečnosti je teze o kopii britského popu docela absurdní: Charlie Straight ve své snaze maximální přístupnosti a líbivosti imitují více než emoce ostrovních kapel prázdné naříkání Jamese Blunta.
Největší hudební selhání této kapely pak spočívá v neschopnosti napsat písničku - její tvorba popový songwriting pouze imituje. Pop song není definován pouze tím, že to je chytlavé, že si to zazpíváte, že to má sloku a refrén. Nároky na kvalitu stylu je nutné uplatňovat všude, včetně popu.
Paradoxně lokální
Schopnost přenést do lokálního popového prostředí západní zvuk a estetiku nemusí být pozitivní. Tato tendence v tuzemsku v drtivé většině rozvíjí jen kalkul. Je to průhledné přijetí cizí identity spojené s nadějí, že se stanu světovým. Tento model česká klubová scéna a novináři rádi reflektují - „jsme rádi, že něco, co se běžně hraje v UK nebo US, můžeme mít doma“. Jde to opsat jinými větami: je nám jedno, že to je blbost, alespoň to vzdáleně připomíná světové trendy, který máme rádi. Důsledek je evidentní: dosáhnutí ještě větší lokálnost, než mají věci, vůči nimž se vymezují. Toto falešné světáctví je komické.
Charlie Straight natáčejí v New Yorku nový klip k písni School Beauty Queen. POmáhá jim Yemi A. D.
Jestliže totiž současná česká scéna má nějaké originály, pak jde o tvůrce, kteří originality dosahují využíváním právě své lokálnosti. Mluví o věcech nepřenosných za hranice jejich regionu a mluví o nich jazykem onoho regionu. Něco takového je také možným vývozním artiklem. Je pravděpodobnější, že si v Londýně raději poslechnou WWW, než aby šli na Charlie Straight, kapelu, jež je klonem kapel, kterých sídlí v každé čtvrti pětadvacet. Anglické turné Charlie Straight je stejně absurdní, jako hostování pořadu Na stojáka na proslulé newyorské stand-up comedy scéně. Je to stejné, jako kdybyste Čecha nutili, aby poslouchal ukrajinský Kabát.
A úplně nakonec - komu tu chybělo srovnání s debutem Charlie Straight, tak můj názor je tenhle: novinka je o třídu horší ve všech možných ohledech. Ukazuje, jak vypadá špatné navázání na špatnou desku. Poslední dobou se mi moc líbí nové album od Shins. Takhle nějak by mohli znít Charlie Straight, kdyby měli talent a vlastní uměleckou identitu.
