Co přemílá v hlavě člověk pár hodin předtím, než vypíše politikům závazný pokyn? Chytří lidé mu radí: Výhod je víc než nevýhod. Bez unie bude hůř, staneme se opuštěným ostrůvkem. Jiní chytří lidé oponují: Nevýhod je víc než výhod. S unií bude dráž a nesvobodněji.
Právě proto, že volba není černobílá a předem jasná, jděme k referendovým urnám. Chodili k nim už staří Řekové, chodili i Francouzi na bouřlivém přelomu 18. a 19. století - a věděli o budoucnosti svého ano/ne pravděpodobně méně než my teď.
Připočítejme ještě, že smyslem unie není obracet miliardy a přikazovat. Není ani kouzelným dědečkem, který obdaruje Honzu za dobré srdce, ani upírem, který vysaje duši národů. Jejím smyslem je bezpečnější a svobodnější prostor k životu. Daří se i nedaří.
Referendum dopadne i na Špidlovu vládu, na osobní vliv prezidenta. Podle "vedlejších účinků" však nebývá moudré rozhodovat. Od toho jsou volby. Plebiscit je jedinečný. Nemusíme se přitom bát říci ne, i když oblíbené star a kolegové halasili ano.
Nemusíme se stydět vhodit ano, byť se to mezi našimi přáteli nenosí. Nehrajeme o nic menšího než o svůj osud. Hra je to fair play. A máme-li snad obavu, že "ti ostatní z nás" budou volit hloupě, nepoučeně?
Novinář Ferdinand Peroutka kdysi nabídl odpověď, malý postřeh o povaze národa: "Naše zeměpisná poloha i politické poměry vydávaly nás ustavičně nejrůznějším vlivům. To byla velmi dobrá škola pro náš rozum."
