Vnucuje se i pomyšlení na dynamiku, vývoj a nové trendy v hudbě českého národa, o němž se říká “co Čech, to muzikant”. Mezi šesti nominovanými zpěvačkami se od loňska neobjevila ani jediná nová tvář a v kategorii mužských interpretů se vynořily pouze tváře Davida Kollera a Ladislava Křížka, kteří rozhodně nejsou na české hudební scéně novinkou. A je zřejmě nutno si přiznat, že ani elektronické beaty Jana P. Muchowa nedokázaly v největším českém hitu roku 1999, skladbě Nebe, vzbudit více než zdání inovujícího přínosu.
Je to tedy opravdu tak, že Český slavík není ničím víc než přehlídkou luxusních rób a špatných playbacků a smutnou výpovědí o kulturní vyspělosti jednoho středoevropského národa? Nebo je pouhým zdáním dojem, každoročně probouzený čtenáři některých českých listů, dojem, že se Češi před mnoha lety na svém trávníčku zaposlouchali do hitů, které už nikdo z jejich uší nedostane? V takovém případě by tato hudební scéna a její publikum byly poháněny pouze sentimentem a ne evolucí a věčnou touhou po inovacích... o to trapněji, že si přitom dokáží sami pogratulovat a potřást rukama.
