New Yorští policisté jí jednoho zimního večera sebrali na ulici, a drželi jí, aniž byla z čehokoliv obviněna, a aniž k tomu měla policie zákonný důvod, v policejní cele
předběžného zadržení do rána.
Navíc se ukázalo, že to byla běžná praxe, policie takto porušovala lidská práva starších bezdomovců, zejména žen, pravidelně, zadržovali jich několik desítek každý den.
Případ se nakonec dostal až k nejvyššímu soudu (teď už si nepamatuji, zda to byl nejvyšší soud státu New York, nebo sám nejvyšší soud USA). To vše probíhalo bez přímé účasti nebohé mentálně retardované stařenky, která ani nevěděla, že soudní projednávání porušení jejích lidských a občanských práv stálo New Yorské daňové poplatníky, v mnohakolovém soudním procesu na všech úrovních justice, několik set tisíc dolarů soudních poplatků a odměn pro právníky a experty výše zmiňovaných organizací obhajujících její občanská práva. Nejvyšší soud nakonec rozhodl, že policie její práva skutečně porušila, a tato policejní praxe byla okamžitě ukončena.
Je asi jedno, že to ta stařenka nevěděla, tolik peněz asi stejně v životě neviděla, a pochybuji, že by si je dokázala představit. Pro ní byl zřejmě největší představitelný peníz čtvrtdolar, za který, pokud jej někde nalezla, nebo dostala, si u pouličního kiosku koupila plastický šálek teplé kávy, nebo čaje.
Co naopak začalo, byl vedlejší produkt celé aféry. New Yorské deníky začaly stále častěji otiskovat krátké zprávy, oznamující, že někde v ulicích města byl nalezen zmrzlý starší bezdomovec. To co New Yorští policisté do té doby dělali, bylo vlastně doplňkem sítě sociální pomoci, byli poslední šancí pro bezdomovce, kteří, často proto, že byli mentálně handikapovaní, a nedokázali se v ní orientovat, propadli jejím sítem.
Tam kde v nočních ulicích narazili na mrznoucího staršího člověka, jej přivezli, ano, někdy proti jeho vůli, do policejní cely, kde dostal teplou kávu, nebo polévku a mohl, nebo mohla, se v teple vyspat. Ovšem za cenu porušení jeho občanských práv.
Na tento případ jsem si vzpoměl při čtení novinových zpráv v českém tisku o aféře s klecovými lůžky v dětských sociálních a zdravotnických ústavech. Ne nechci tyto dvě věci řadit do stejné kategorie, ani nemohu, nejsem expertem na péči o mentálně retardované děti, nikdy v životě jsem takový ústav ani nenavštívil, a nemám, v okruhu mých nejbližších známých a mé rodiny žádný případ, který by mi pomohl problematiku pochopit. Pravda, emotivní záběry v televizních zprávách, ukazující děti zavírané do klecového lůžka budí okamžitý a pochopitelný odpor.
Vyslechl, a přečetl jsem si ale i vyjádření různých expertů, lékařů, sociálních pracovníků a administrátorů péče o tyyto postižené děti. Pokud je pravdou že alternativou k použití klecových lůžek pro ochranu dětí, jejichž nemoc se projevuje zvýšenou agresivitou, která může ohrozit je samé, nebo jejich dětské spolupacienty, je jejich přímé znehybnění formou nějakých pout, nebo svěracích kazajek, nabo chemické "zklidnění" vysokými dávkami drog, nevím co bych měl považovat za lepší řešení. Nemohu a nebudu zaujímat jakékoliv stanovisko, je to věc, kterou by skutečně měli rozhodnout experti.
Proto jsem trochu znepokojen rychlou reakcí ministra zdravotnictví. Píši znepokojen, nechci panu ministrovi křivdit, možná je jeho rozhodnutí správné, já rozhodně nejsem kvalifikován k tomu, abych pronášel jakýkoliv soud. Co mne znepokojuje je ta rychlost. Věřím, že nemocné děti mají právo na to, aby konečné řešení bylo tím nejlepším možným v jejich zájmu, zda bude, nebo nebude "politicky korektní", a zda bude, nebo nebude, totožné s praxí, takzvaných "vyspělých evropských zemí", by mělo být až někde hodně daleko vzadu v žebříčku posuzovaných hodnot.
A rozhodujícím faktorem by už vůbec nemělo být mínění jedné jistě šlechetně
motivované britské autorky, která se o problému dozvěděla z novinového článku.
Přál bych si, a přál bych těm postiženým dětem, aby zdravý rozum zvítězil nad "politickou korektností", aby se naše nemocné děti nestaly obětmi podobné "péče o jejich práva", jejíž obětmi se stali ti mrznoucí bezdomovci v New Yorku.
