Z barokního kostela, pod jehož zhroucenými zdmi nalezlo smrt 150 návštěvníků večerní mše, zbyly jen dvě věže. Mezi nimi se dnes prohání kluci na skateboardu.
Do rohu náměstí, kde dříve evidentně stála nějaká budova, místní podnikavec postavil kolotoč a deset stolních fotbálků, kolem kterých se koncentruje noční život 120tisícového města. Na jedné zdi zemětřesením polorozbořeného baráku se skví nápis "Na prodej" doplněný číslem mobilního telefonu. Naopak novotou se lesknou vládní budovy a také herny nacpané blikajícími automaty, jejichž magii zvláště peruánští muži lehce podlehli.
Novostavby z plechu a rohoží
"Dřív jsem měl zděný domek a podívej, kde bydlím teď. Ještě že tady skoro neprší," smutně ukazuje čtyřicátník Guillermo na chajdu sbouchanou z rohoží, kůlů a plechů, kde igelit nahrazuje střechu. Podobných "novostaveb" jsou kolem řady. Někdo dokonce stále nocuje ve stanech, které sem dorazily v prvních dnech po katastrofě.
Nad otázkou o vládní pomoci mává Guillermo znechuceně rukou. "Vím, že nám svět hodně pomáhal, ale sem k nám se nic z toho nedostalo. Třeba i napojení na vodu jsme si museli zajistit sami," říká, když si z trubky trčící ze země napouští kýbl.
A co támhlety dřevěné domky, upozorňuji na trpasličí, leč slušné konstrukce na protější straně ulice. Mají na sobě červenou vlajku s islámským půlměsícem. "To je od Turecka, které nám hodně pomáhalo. Ale abys jeden z nich dostal, musíš mít příbuzné nebo kamarády na radnici. A to já nemám," konstatuje bez emocí Guillermo.
"Pomoc se skutečně hodně rozkrádala. Třeba byl odhalen případ, kdy si jedna úřednice nechala zavézt dva kamiony s oblečením pro postižené k sobě domů. Lidé v Limě se nakonec dohodli a radši svoje dary vozili do Piska sami," říká 27letá limská architektka Claudia Llaucová Chávezová, která se na obnově města díky své profesi podílela.
"Země skákala metr a půl vysoko"
Ještě tři hodiny po zemětřesení z 15. srpna mluvil peruánský prezident Alan García v televizi jen o několika obětech. Kvůli přerušení pevných telefonních linek a zhroucení mobilní sítě se až se zpožděním dozvěděl, že Pisco vypadá jako po kobercovém náletu. A že i okolí je těžce postiženo a že pod troskami zahynulo přes pět stovek osob.
To jsou čísla podle vládních odhadů, každý z místních vám však udá číslo nejméně o stovky vyšší. "Ještě štěstí, že to nepřišlo v noci. To by obětí bylo daleko víc, lidé by nestačili utéct z domovů," poznamenává Guillermo.
O svých mrtvých příliš mluvit nechce. Jen špitne, že v troskách ztratil tři příbuzné a nejlepšího kamaráda. Raději řeč stočí na čtyřnohého miláčka. "Měli jsme hrozně milého psa, který se ke každému lísal. Po skončení otřesů jsme ho našli živého, ale vůbec nás nepoznával. Jen na nás vrčel. Zbláznil se z toho, museli jsme ho dát utratit," vypráví. "Ani se mu nedivím. Tahle ulice se vlnila jako moře. Skákala metr a půl vysoko," dodává.
"Spousta mých kamarádů odešla do Limy, protože tady ztratili všechno. Ale já, manželka i dcery jsme se rozhodli, že zůstaneme tady a Pisku pomůžeme, aby se postavilo na nohy," tvrdí budovatelsky. Nemusí to trvat dlouho, Pisco má štěstí v neštěstí. Díky své poloze na hlavním transamerickém silničním tahu, který zemětřesení v některých úsecích pomuchlalo, láká zahraniční turisty jako základna pro výpravy na skalnaté ostrovy Ballestas, které obydlují tisícihlavá hejna ptáků a stáda lvounů.
Dnes sice návštěvníci často přespávají v domech, kterým zemětřesení utrhlo druhou půlku, ale nové hotely se překotně budují. Vždyť turisté jsou něco jako dvounohé peněženky. I proto se nyní každý gringo setká s více či méně smělou prosbou o peníze nebo alespoň nějaké přebytečné tričko z batohu.
Zemětřesná výchova ve škole
Zemětřesení bylo tak silné, že záchvěvy vystrašily i Peruánce ze vzdálené Amazonie. V Limě, která se nachází 250 kilometrů na sever od Piska, otřesy vysklily množství oken a způsobily praskliny u některých staveb. "Když to přišlo, stouply jsme si se sestrou pod futro dveří a objímaly se. Oknem jsme viděly, jak se ve světle jisker z popraskaného elektrického vedení protější domy houpou. Napadne tě, že je konec světa," líčí své zážitky Claudia Llaucová Chávezová.
Proč neutekly raději na ulici? "Byly jsme v prvním patře a náš dům má točité schodiště. To se během zemětřesení stává nejnebezpečnějším místem, takže je lepší zůstat v patře pod nějakým výklenkem," vysvětluje trpělivě poučky, které v Peru zná každé malé dítě.
Země leží v jedné ze seizmicky nejaktivnějších částí světa a mírnější pohyby půdy pod nohama jsou tu na každoročním pořádku. Proto má každá veřejná budova venku určené svoje prostranství jako bezpečnou zónu a pravidelně se opakují seizmické poplachy. Proto se školáci odmala učí, že se v případě zemětřesení nemají zdržovat poblíž prosklených ploch nebo sloupů. A taky, že nemají křičet a pobíhat, aby tím nezvyšovali paniku mezi vyděšenými lidmi.
V Peru už jsou na záchvěvy půdy tak trochu zvyklí. Když Pisco zasáhnou přesně osm měsíců po katastrofě otřesy o síle 4,9 stupně, nestojí to největšímu deníku El Comercio za víc než kratičkou zprávičku uvnitř novin. Jsou prostě příliš slabé na to, aby to vůbec Peruánce zajímalo.
