Mariusz Chodor vysvětlil, že mu šlo o vzpouru proti „nejasným pravidlům a byrokracii ve státní společnosti“.
Chtěl předvést, jakou převahu má státní obr nad řadovým cestujícím a jak malou má jedinec šanci ve střetu s monopolem. Do ukázky investoval 6 000 zlotých (asi 36 tisíc korun) a osm hodin svého času; na oplátku ze dvou nádražních automatů získal 350 jízdenek na vlak z Varšavy do města Radom. Druhý den se jízdenky pokusil železniční společnosti PKP Intercity vrátit.
Ale Chodor podle firmy podváděl: peníze za vrácené jízdenky se podle pravidel vracejí na platební kartu použitou při jejich nákupu, Chodor to zkoušel s jinou kartou, a tak žádné peníze nedostal. Teď hrozí soudem.
Firma PKP Intercity mu také vyčítá, že ji „vystavil riziku značné újmy“ a jednal „proti dobrým mravům“. To je ale podle deníku nesmysl: každý si přece smí koupit a vrátit tolik jízdenek, kolik chce — a navíc si firma při vrácení jízdenek strhává 15 procent.
Polské dráhy mají podle listu Gazeta Wyborcza na svědomí kromě byrokracie daleko horší věci: běžně prý prodávají jízdenky na vlak vyšší kategorie, než jaký ve skutečnosti přistaví, protože si spočítaly, že málokdo z cestujících podstoupí muka reklamace, vyžadující odeslat stížnost poštou a pak čekat na vyřízení až 30 dnů.
V jiných případech jsou zvýhodněné nabídky dostupné jen v pokladnách, které z mnoha nádraží dávno zmizely. Zkrátka specialitou polské železnice prý je raději nic pro cestující nedělat, místo toho, aby podporovala lidi v cestování vlakem.
