Ve výzkumu Člověka v tísni nazvaném Rovnost je cool z podzimu 2007 se polovina z 1 650 náctiletých respondentů přiznala, že nemá ráda homosexuály. Konkrétně 72 procent všech dotázaných chlapců, 24 procent dívek. Třetině chlapců a pětině dívek vadí, když si gayové nebo lesbičky dají na veřejnosti pusu. 36 procent chlapců odmítá homosexuálního starostu.
Nevládní vzdělávací projekt Rozmanitostí proti šikaně chce předsudky a homofobní automatismy odstranit. Rozběhly ho Gender Studies a Poradna pro občanství/Občanská a lidská práva spolu se STUD – občanským sdružením gayů, leseb a přátel, které pořádá filmový festival filmů s tematikou queer Mezipatra. Neziskovky oslovily stovku gymnázií, obchodních akademií a učilišť na Zlínsku a Olomoucku. Třicet domluvených přednášek na deseti školách už v polovině školního roku je nad rámec původního plánu i očekávání.
"Na druhou stranu nás hodně škol odmítlo s tím, že nemají ani problémy s homosexualitou, natož se šikanou homosexuálů. Ovšem mlčení je taky forma homofobie," upozorňuje koordinátorka projektu Kristýna Ciprová z Gender Studies. Školy přitom nemají důvod dělat drahoty – projekt není kudrlinka na probrané látce, ale záplatuje chybějící.
Když koncem devadesátých let opadla vlna zájmu o odtabuizovanou sexualitu, sexuální výchova na většině škol zakrněla v rovině rozmnožování/antikoncepce. O sexuálních minoritách nepadne slovo. Stav betonují nové metodické pokyny, které sexualitu jen obecně zařadily do vzdělávacích celků Člověk a svět práce a Člověk a příroda, místo aby jasně vymezily, co, kdy a v jakém rozsahu se dospívající mají dozvědět.
Do devadesátiminutové přednášky se vejdou čtyři bloky informací o LGBT (preferované označení leseb, gayů, bi- a transsexuálů), promítají se kratičké filmy. Přednášející sociolog Zdeněk Sloboda je úzkostně genderově korektní (emancipovaní občané a občanky vytlačují generické maskulinum), inovací je angažmá příslušníka sexuální menšiny v závěrečné besedě. Podle zmiňovaného průzkumu se totiž 60 procent středoškoláků v životě s gayem ani lesbičkou nesetkalo. Anebo otom nevědí.
"Především chceme rozbít stereotypní představu gaye, který chodí v upnutém oblečku, mluví zženštilým hlasem a má melír. A také přiblížit studentům, čím mladí gayové a lesbičky procházejí. Jaké to je, být se svým problémem v celé třídě sám," vysvětluje Kristýna Ciprová. Proto nosí v jejich filmu mladý gay dredy (a řeší, jak partnerovi sdělit, že by chtěl dítě), doprovodný rozpohybovaný komiks stojí nikoli na hetero-, nýbrž na homonormativitě.
Jediným problémem je okolí
Projekt Rozmanitostí proti šikaně neprobíhá na střední Moravě náhodně. Organizátoři se chtěli vyvarovat pragocentrismu, kromě toho partnerský STUD sídlí v Brně. A v moravských městech spíše osloví mladé křesťany, kteří jsou vůči sexuálním menšinám extrémně nesnášenliví.
Zmiňovaný průzkum Člověka v tísni určil dvě nejméně tolerantní skupiny středoškoláků. První tvoří děti rodičů s nízkým vzděláním a nízkým příjmem, kterým vadí i další nestandardní skupiny obyvatel – Romové, bezdomovci, drogově závislí, důchodci, nezaměstnaní nebo handicapovaní, jejichž vnímání dospívajícími průzkum také sledoval. Druhou nejméně tolerantní skupinou jsou středoškoláci s dobrým kulturním zázemím a s vysoce vzdělanými rodiči, kteří často cestují a přiznávají velmi kladný vztah ke křesťanům a dalším náboženským skupinám. Tvořili téměř čtvrtinu ze všech respondentů, stejný počet chlapců jako dívek. Mladé ženy přitom bývají výrazně tolerantnější a smíšená třída přijme homosexuálního spolužáka lépe než čistě chlapecká.
I na prostějovském gymnáziu se do debaty zapojují téměř výlučně slečny. Jejich spolužáci sice neruší, ale taky si dávají pozor, aby vypadali nezaujatě. Když se spíkr ptá, jestli by dali homosexuálům právo adopce, kluci jsou buď proti (a tautologickým argumentem "protože by se mu ostatní děcka smála" zacyklují situaci), nebo je to "nezajímá". Alespoň občansky by je to však zajímat mohlo i mělo.
Zákon o registrovaném partnerství totiž registrovaným partnerům právo na osvojení dítěte odebírá, podle kritiků protiústavně, bezesporu však nelogicky a diskriminačně, protože osamělým lidem je povoluje. Pokud registrovaný, v praxi většinou lesbický pár vychovává biologického syna nebo dceru jedné z žen, její partnerce ukládá povinnosti, ale nezaručuje žádná práva. V extrémním případě, jako je smrt biologické matky, by soudy svěřily sirotka do péče prarodičů, i kdyby předtím svou lesbickou dceru zavrhli a s vnoučetem se nestýkali.
V jednopohlavních rodinách vyrůstá víc českých dětí, než si myslíme. Kolik samoživitelek jsou lesby, které se domluvily s kamarádem? Kolik gayů vychovává děti v rozšířené rodině s lesbičkou nebo lesbickým párem? Česká data potvrzující nebo vyvracející předsudky chybějí, ale k dispozici jsou zahraniční údaje.
Ze srovnání 21 amerických výzkumů v roce 2003 vyplynulo, že děti gay a lesbických párů jsou psychicky odolnější, tolerantnější k okolí a daleko svobodněji překračují tradiční genderové role. Vliv homosexuálních rodičů na jejich vlastní sexualitu ani na jejich rodičovské schopnosti samozřejmě nebyl zjištěn, jako není zjištěn vliv heterosexuality rodičů na homosexualitu jejich synů a dcer. Jediným skutečným problémem je postoj okolí.
Jak často, jak zhoubně?
Třetině se zhoršil prospěch. Šestina změnila školu nebo propadla. Dvě třetiny se cítily osaměle nebo izolovaně. Jeden ze sedmi začal zneužívat alkohol nebo drogy. Podobné procento se pokusilo o sebevraždu. Středoškolská homofobie ublížila také šesti procentům heterosexuálů, které spolužáci podezřívali z opaku. Chodili za školu třikrát častěji, protože měli strach, a ne nadarmo, vyhrožování se zbraní v ruce nebo ublížení na školní půdě zažili dvakrát častěji než ostatní.
Údaje pocházejí ze srovnání několika nezávislých výzkumů, které probíhaly jedenáct let (do roku 2005) v různých částech Spojených států.
Prostředí amerických středních škol asi není zcela přenositelné, bohužel i tady chybějí česká data. Loni se tématem (nejen) školní diskriminace a šikany gayů, lesbiček a bisexuálů zabývala psycholožka Olga Pechová z Univerzity Palackého v Olomouci. Elektronický dotazník rozšířila do
domácí číslaTřetina respondentů zažila na střední škole útoky nebo obtěžování – 44 procent gayů, 18 procent lesbiček a přes 30 procent bisexuálů. Na útocích včetně slovních se někdy podíleli pedagogové, případně o nich věděli, ale nezakročili. |
Součástí Rozmanitostí proti šikaně je případná právní pomoc Poradny pro občanství/Občanská a lidská práva, která se specializuje na téma diskriminace a rovných příležitostí. Ani oni zatím stížnost na fyzické napadení neřešili.
Teplouše do šatny nepustíme
"Kamarád studuje gymnázium kousek za Brnem. Když spolužákům oznámil, že je gay, přestali ho před tělocvikem pouštět do šatny. Dělá si z toho legraci, on sport nesnáší." – Třicátník Marek Christ na prostějovské přednášce reprezentuje gaye, o deset let mladší Vašek, student Masarykovy univerzity, totéž absolvoval před dvěma lety v rámci obdobného projektu v Brně. Oba se angažují v neformální skupině GaTe, která pomáhá náctiletým gayům se sebepřijetím. Zkušenosti se školní šikanou by měli mít z první ruky. Shodují se, že o případech fyzického násilí neslyšeli. Zato narážky, urážky a otravné vtípky patří k běžnému koloritu. Jen to, že je spolužák gay, však podle nich psychickou šikanu neodstartuje.
"Když to třída vytuší, budou si dělat legraci a dorážet. Ale když vydržíte nereagovat, omrzí je to, zvlášť když zjistí, že ten jejich Karel z poslední lavice je furt stejný, i když je na kluky. Důležité je, jak vás brali předtím. Když jste šprt a ještě k tomu gay, budou se navážet s radostí," upozorňuje Marek Christ.
Psycholog Richard Braun se od devadesátých let specializuje na šikanu ve školních kolektivech, stejně dlouho pracuje s gayi: "O šikaně, tedy o dlouhodobém, cíleném a opakovaném útočení skupiny na jednotlivce s cílem ho zlikvidovat jen proto, že je gay, bych z praxe nehovořil. V anamnézách se objevuje, ale spíš v souboru problémů. Děti reagují na jinakost a požadují návrat do normálu. Při zvýšeném tlaku na kolektiv nejdřív odbouchnou nejslabšího, zvlášť když se soudržnost třídy celkově snižuje. A může se stát, že nejslabší článek je gay."
Psycholog Braun si také všímá, že ne všechny urážky mají urazit: "Kluci si totiž říkají ty buzerante zcela běžně, asi jako ty vole. Heterosexuála nerozhodí, gaye zasáhnou na citlivém místě. Zvlášť pokud sexuální orientaci ještě nepřiznal sám sobě."
Už používání slov buzerant a teplouš jako nadávek však vypovídá o vztahu společnosti ke skupině. Někteří gayové mají jasno od malička, jiní v pětadvaceti. Jeden z Braunových klientů s pestrou heterosexuální historií na to přišel týden před svatbou. Informaci, že Marek Christ je gay, roznesla po škole jeho kamarádka. Jemu nic neřekla. Poznal to, až když se spolužáci začali chovat jinak: "Holky se chovaly stejně, ale kluci, se kterými jsem předtím rok chodil na oběd, najednou začali komentovat buzeranty. Přímo se mě nikdy nikdo nezeptal."
Představ si, že gay může být Muž
Jedno z Braunových školních cvičení na zvýšení tolerance je analýza novinových článků, v nichž figurují gayové. Děti posuzují, jak nezbytně nutné je informovat čtenáře, že souseda zavraždil gay.
Informace o sexuálních minoritách čerpají dvě třetiny středoškoláků pouze z médií. A poněvadž média většinově rezignovala na vzdělávání a přijala roli výrobce a prodavače produktů, vycházejí maximálně vstříc přáním zákazníka. Články o gayích ilustrují tak často fotky poloobnažených mladíků, protože "gayové jsou promiskuitní". Ale když veřejně známá osobnost oznámí homosexualitu, je to šok!
"Většina si prostě jen neumí představit, jak muže může vzrušovat muž. Ale určitá část získává ponižováním gayů ostruhy mužnosti. Otázku ‚Jsem dost muž?‘ si muži pokládají víc, než by se zdálo," konstatuje psycholog Richard Braun.
Podle sociologa Zdeňka Slobody se budování maskulinní identity často děje odmítáním ženského coby méněcenného: "Protože se homosexualita spojuje se ženskostí, vymezování funguje jako ochranný mechanismus patriarchální nadvlády tím, že jakékoli jiné maskulinity zesměšníme nebo potlačíme. Proto ‚tradiční muži‘ opovrhují metrosexuály. Bohužel pro ně je to odpor tak trochu marný, metrosexuálové už vstoupili do tak mužsky privilegovaného sportu, jako je fotbal."
Oprava a omluvaV "papírové" verzi, ale i v původní internetové verzi textu Terezy Šimůnkové se objevil - vinou jazykových úprav - výraz lesbička i tam, kde to bylo vyloženě nevhodné, kde se ukazuje na možný skrytě pejorativní význam toho slova, jak autorka také v článku píše. Proto jsme jej nyní - 27. ledna 2010 - aktualizovali a slovo lesbička nahradili prakticky všude lesbou. (jch) |
"Spousta lidí je tolerantních, dokud se gay nebo lesba neobjeví u nich v rodině. Je to stejné jako s postiženými. Dokud je nepotkáte, nevíte, jak se k nim chovat. Pak zjistíte, že ten člověk je úplně normální, akorát nevidí nebo neslyší," komentuje situaci Marek Christ. Smyslem GaTu je právě odkarikování: "Ukazujeme mladým klukům, že nejsme parta zženštilých šamponků, ale úplně normální kluci, kteří se chovají normálně, vypadají normálně, sportují, studují a žijí naprosto běžný život."
Většina si zkarikovala i lesby, a to do polohy mužatka a/resp. experimentující dívka, která stejně chce chlapa (lesbické porno pro heterosexuální muže). Veřejnost lesby vnímá pozitivněji než gaye (kladný vztah k nim vyjadřuje 54 procent středoškoláků, 24 procent k nim nemá žádný vztah), ale zároveň je úplně opomíjí. Jejich společenskou váhu ilustruje výraz lesbička. Co je malé, není nebezpečné, a také si to nemá co vyskakovat.
Bez vzdoru i vzorů
Projekt Rozmanitostí proti šikaně skončí v červnu 2010, na jeho opakování bude potřeba získat další grant. Financování aktivit LGBT je relativně problematické, téma an sich neotevírá kanceláře zastupitelů ani sponzorské pokladny. V Česku navíc neexistuje organizace, která by se primárně, profesionálně a systematicky zabývala homosexuální komunitou a mohla ji potenciálně zmobilizovat k pravidelnému drobnému dárcovství, jako to funguje například v Anglii.
Kromě peněz chybějí pozitivní vzory. Podle psychologa Brauna toleranci za poslední roky gayům nejvíc zvýšil Vladko Dobrovodský, a to prostým pobýváním před kamerami televizní vily VyVolených. Několika veřejně známým gayům táhne na padesátku a mladé kluky osloví jen těžko, ženské lesbické vzory úplně chybějí. Zatímco Island má lesbickou premiérku a její partnerka se v roli oficiálního doprovodu účastní veřejných akcí, dokument Moje tělo je ONA z roku 2003 o vztahu osmi leseb k vlastnímu tělu prakticky nebylo možné vidět, protože některé z těch žen se bály prozrazení. Homosexualita je totiž přijatelná, jen když si nenárokuje veřejný prostor a rovnoprávnost. Českým gayům a lesbám to zřejmě stačí, protože protesty z jejich strany nejsou slyšet. I při prosazování rovných příležitostí spoléhají na podporovatele z řad většiny a sami dělají spíš stafáž. Chtějí-li reálnou, každodenní rovnoprávnost, musí však být daleko aktivnější a přímočařejší. Na tématech LGBT se politické body nezískávají, nýbrž ztrácejí (angažmá ministryně Džamily Stehlíkové v brněnské Queer Parade a v podpoře stejnopohlavních rodin ji poškodilo).
Ad průvod hrdosti. Neonacisté ho bez problémů změnili v názornou ukázku probíhající fašizace společnosti. Jenže i kdyby si svátek gayové, lesby, bi- a transsexuálové bývali nenechali ukrást, zbude tristní účast. V duhových průvodech v zahraničí (včetně postsocialistického Maďarska) kráčejí tisíce i desítky tisíc lidí (nejen homosexuálních). Přistoupíme-li na kinseyovská čtyři homosexuální procenta v populaci, žije v Česku 400 tisíc gayů. Do Brna dorazilo první rok 400, do Tábora o rok později asi 550 lidí. Organizátoři vyjádřili radostné překvapení.
