Není však hned zřejmé, zda se Schröder nyní vlichocuje Putinovi, anebo naopak. Ti dva spolu budují, anebo se snaží budovat, plynovod Nord Stream, nesmírně nákladný projekt naplňující dva strategické cíle.
Potrubí, demonstrativně nepřátelské vůči zájmům Běloruska a Ukrajiny, má zajistit, že tyto země budou v ruském energetickém područí, ať už je v Minsku a Kyjevě u moci kdokoli.
Jako jakýsi bonus týž plynovod rovněž upevní postavení ruské ekonomiky coby přívěsku – dodávajícího přírodní zdroje – ekonomiky německé. Někteří ze Schröderových předchůdců mezi německými kancléři se poněkud odlišnými prostředky snažili dosáhnout téhož cíle.
Tohle Kreml potěší
Úspěchy Kremlu ve snaze zajistit si pomoc Američanů ochotných nabídnout svůj vliv jsou neméně působivé. Vždyť ruskou politiku Obamovy vlády tříbí rady lidí, kteří v americké administrativě nemají žádný oficiální post, leč mají úzké obchodní vazby na Rusko a Kreml: Henry Kissinger, James A. Baker, Thomas Graham a Dimitri Simes.
První dva jsou významní geopolitici a Graham a Simes mají renomé jako význační odborníci na Rusko. Píší pro administrativu klíčové zprávy a pendlují mezi Moskvou a Washingtonem, aby koordinovali parametry snahy Obamovy vlády „restartovat“ bilaterální vztah. Podobně jako Schröder, žádná z těchto osob není ekonomicky nezaujatá.
Baker působí jako poradce ve dvou společnostech čnících v ruské ekonomice do výšin, Gazpromu a Rosněfti. Lobbistická skupina Kissinger Associates, jejíž ruskou sekci vede Graham, se přelévá do pracovní skupiny Kissinger-Primakov, snahy utužovat pouta mezi Ruskem a Spojenými státy, naoko vyrůstající ze soukromého sektoru, již posvětil Putin.
Je nesmírně poučné přečíst si doporučení těchto lidí a skupin, neboť nenápadně přetavují cíle svých kremelských klientů do jazyka, který je důvěrně známý americkým lídrům.
Grahamův poslední příspěvek, nazvaný Ožívající Rusko a záměry USA, je v tomto ohledu nejsdělnější. Autor shledává, že vládu „Ruska, dříve sraženého na kolena a dnes se stavějícího na nohy,“ tvoří progresivní zastánci modernizace, kteří si plně uvědomují výzvy, jimž jejich země čelí během snah „navrátit se do velmocenského klubu“. „Aby se Rusko stalo opravdu vyspělou a moderní zemí,“ pokračuje Graham, „bude muset v nadcházející dekádě investovat do modernizace své infrastruktury minimálně bilion dolarů. Amerika a Západ obecně mají zcela zásadní zájem na tom, aby modernizace Ruska uspěla. Lví podíl technologií a znalostí a značná část investic musí přijít z Evropy a USA.“
Vedle technologií a investic Graham v tichosti sklouzne k zahraničněpolitickému návrhu pro Obamovu vládu, který jistě Kreml potěší: jde o „finlandizaci“ Ukrajiny. Nebude-li se uskutečňovat tento typ appeasementu, varuje, bude se Rusko stavět proti USA „vždy a všude, kde to bude možné“. Graham prohlašuje: „V krajním případě by se slabé Rusko s rozsáhlými přírodními zdroji a řídkým osídlením na východ od Uralu mohlo stát předmětem soupeření mezi velmocemi, především Čínou a Spojenými státy.“
Kissinger vyjadřuje touhy svých zákazníků
Ona nevyřčená pohrůžka „pomozte nám s rozvojem, jinak dáme prostor Číňanům“ logicky rozvíjí kázání premiéra Putina na letošním Světovém ekonomickém fóru v Davosu, kde prosazoval ráznou snahu usilující o zastavení světové hospodářské krize. Jeho recept? Západní země by měly odepsat závazky v hodnotě půl bilionu dolarů, které jim dluží ruské státní podniky řízené jeho kamarády z drážďanské KGB a „chalupářského“ spolku Ozero.
Ani sebevětší obnos peněz však nedokáže modernizovat Putinův kleptokratický režim, který už prohýřil biliony dolarů ropného bohatství. Jednoduše řečeno, Putinův systém je politicky, institucionálně i intelektuálně v protikladu k úkolu modernizace.
Grahamovou jedinou chybou, jíž se ve své prezentaci dopouští, je pokus vystrašit administrativu hypotetickým střetem mezi USA a Čínou nad ruskými přírodními zdroji. To není oblast jeho specializace. S čínskou kartou pracuje osobně Kissinger a společně se svým dlouholetým rivalem Zbigniewem Brzezinskim rýsuje představu velké světové Dvojice, velice svůdné pro Ameriku, již čím dál silněji vyčerpává její imperiální přítěž.
Tady je aktuální ukázka Kissingerova geopolitického umění: „Úloha Číny v novém světovém pořádku je stěžejní. Vztah, který se na obou stranách zrodil v zásadě jako strategické opatření k potlačování společného nepřítele, se během desetiletí vyvinul v pilíř mezinárodní soustavy… Sino-americký vztah je zapotřebí povznést na novou úroveň. Současná generace lídrů má příležitost zformovat vztahy do podoby určené ke společnému údělu, právě tak jak se to podařilo s transatlantickými vztahy v poválečné éře.“
Kissinger nepochybně věří každému slovu, které napsal, ale jeho ideje také poctivě vyjadřují touhy jeho zákazníků. Jde pouze o to, že ne všichni zákazníci mají tytéž motivy. Jeden chce zatnout drápy do dalšího bilionu dolarů, který může shrábnout, zatímco jiný se chce stát „ústředním článkem soustavy mezinárodních vztahů“. V obou případech však zákazníci dostávají vliv, za který si platí.
© Project Syndicate
o autoroviAndrej Piontkovskij je ruský politolog a hostující vědecký pracovník v Hudson Institute ve Washingtonu. |
