Řekové protestují proti dalším úsporným opatřením.

Řekové protestují proti dalším úsporným opatřením. | foto: AP

Politika bez příslibu naděje podemílá tradiční logiku oběti

  • 3
Francouzský prezident François Hollande učinil v nedávném rozhovoru klíčovou, ale často zapomínanou poznámku, že oběti, které lze požadovat od občanů finančně sužovaných jihoevropských zemí, mají své hranice. Za stále se vzdalujícím obzorem výdajových škrtů a úsporných opatření, uvedl Hollande, potřebují lidé vidět naději, aby se Řecko, Portugalsko a Španělsko neproměnily v kolektivní „nápravné ústavy“.

I nejzákladnější chápání lidské psychologie ono Hollandeovo hodnocení podporuje. Negativním posilováním a odkládaným uspokojením se žádných cílů pravděpodobně nedosáhne, pokud člověk nevnímá světlo na konci tunelu – budoucí odměnu za dnešní oběti. Veřejný pesimismus v jižní Evropě lze do značné míry připsat absenci takové odměny. Klesající spotřebitelská důvěra a kupní síla domácností prohlubují recesi, prognózy skončení krize se opakovaně posouvají dozadu a lidé nesoucí zátěž úsporných opatření ztrácejí naději.

Křesťanské dědictví

Koncept oběti v průběhu celých dějin spojoval teologii a ekonomii. Ve starověku lidé často přinášeli krvavé oběti božstvům, protože věřili, že ta je za to odmění například dobrou úrodou nebo ochranou před zlem. Křesťanství se svou vírou, že Bůh (nebo Syn Boží) obětoval sám sebe, aby smyl hříchy lidstva, obrátilo tradiční ekonomii oběti naruby. Boží utrpení v tomto případě slouží jako vzor nesobecké pokory, s níž by se měla snášet pozemská příkoří.

Chrám Božího hrobu v Jeruzalémě (3. listopadu 2012)

Navzdory sekularizaci se víra, že odměny nebo úspěchy vyžadují oběti, stala nedílnou součástí evropského kulturního povědomí. Idea „společenské smlouvy“ – která vznikla během osvícenství s cílem řešit legitimitu nadvlády státu nad jeho občany bez uchylování se k božskému právu – se opírá o předpoklad, že jednotlivci v zájmu zajištění míru a prosperity pro všechny se do jisté míry vzdají osobní svobody.

V důsledku toho političtí lídři často žádali občany, aby obětovali osobní svobody a pohodlí ve jménu sekularizovaných duchovních entit, jako jsou národ nebo stát – a občané jim dychtivě vycházeli vstříc. Ve svém prvním projevu v dolní sněmovně ve funkci premiéra Velké Británie vzbudil Winston Churchill v obléhaném národu naději, když pronesl slavný výrok, že on – a tím i Velká Británie – „nemůže nabídnout nic než krev, dřinu, slzy a pot“.

Detail okna a Ježíše Krista s křížem v anglikánském kostele svatého Jana v Sydney

Rétorika strachu ztrácí na účinku

Vzhledem k bezpočtu precedentů tedy může působit překvapivě, že rétorika oběti pod vlajkou úsporných opatření je v současné evropské krizi tak neúčinná. Někteří pozorovatelé to přičítají klesající míře oddanosti čemukoliv, co přesahuje jednotlivce, včetně politického systému. Ovšem odpor vůči uskrovňování se nemá v jižní Evropě kořeny ve všeobecně nepřátelském postoji k obětem. Spíše Evropané dospěli k přesvědčení, že jejich vůdci vyžadují oběti, které nesledují jejich zájmy. Churchill dal Britům něco, na co se mohli těšit: vítězství. Bez zřetelného cíle, který ji ospravedlní, se oběť stává bezúčelnou.

Evropskou unii měla legitimizovat prosperita. Když skončilo období rychlého hospodářského růstu, začali se evropští představitelé místo ní spoléhat na hrozbu zla, které je větší než utahování opasků: na hrozbu další destabilizace zadlužených zemí, jež povede k platební neschopnosti, vypuzení z eurozóny a hospodářskému, sociálnímu a politickému kolapsu.

"Dalo by se říci, že do El Alameinu jsme nevyhráli. Od El Alameinu jsme nebyli poraženi," řekl Winston Churchill. Na obrázku obhlíží místo budoucích bojů (7. srpna 1942)

Rétorika strachu však ztrácí na síle, protože „nová úmluva“, která se utváří napříč jižní Evropou, nabízí více útisku a méně ochrany, čímž narušuje základní principy společenské smlouvy. Zatímco se totiž od evropských občanů žádá, aby kvůli „národní ekonomice“ obětovali svou životní úroveň – a dokonce i své živobytí –, tak nadnárodní korporace prosperují.

Podmínky uvalené „trojkou“ – Evropskou komisí, Evropskou centrální bankou a Mezinárodním měnovým fondem – znamenají nekonečný odklad řešení potřeb těch, od nichž se žádají oběti, a opravy roztrhaných sociálních sítí. Národní vlády přesto dál zavádějí politické přístupy, které nespravedlnost prohlubují. Například portugalský rozpočet pro rok 2013 snižuje počet daňových pásem z osmi na pět – takový krok zdecimuje střední třídu.

Oběti kdysi spočívaly v potlačení těla – jeho radostí, základních potřeb, ba dokonce i vitality – v zájmu ducha. Pojem oběti sice přetrvává, avšak logika, která ho po tisíciletí podepírala, byla opuštěna. Vedoucí evropští představitelé musí svým občanům vštípit novou naději. Legitimita „postnárodní“ Evropy – založené na závazku EU, zakotveném v Lisabonské smlouvě, že bude prosazovat „blaho“ svého lidu – se ocitla v sázce.

Filozof Michael Marder

Michael Marder, filozof, výzkumný profesor Baskické univerzity ve Vitoria-Gasteizu, je autorem mj. knih The Event of the Thing: Derrida’s Post-Deconstructive Realism (Událost věci: Derridův postdekonstruktivní realismus) a Groundless Existence: The Political Ontology of Carl Schmitt (Bezdůvodná existence: Politická ontologie Carla Schmitta).

Copyright: Project Syndicate/Institute for Human Sciences, 2012. Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka. Titulek a mezititulky jsou redakční.


Video