Ta krize je totiž celosvětová. A k tomu ještě největší od roku 1945, prohlásil tento týden pan Dominique Strauss-Kahn, šéf Mezinárodního měnového fondu.
Podle MMF tak nastane poprvé od konce druhé světové války pokles hospodářského růstu. Celosvětově o 15 procent, v Evropě o 2,5 procenta.
S tím se samozřejmě musí něco dělat. S krizí už bojují takoví velikáni jako Obama, Sarkozy i Merkelová. "Tak proč se k nim nepřidat?" pomyslel si patrně Strauss-Kahn a obratem ruky požádal o navýšení fondů MMF pro boj s krizí na 500 miliard dolarů.
Pro člověka s ambicemi stát se příštím francouzským prezidentem celkem logická úvaha. Chceš-li být viděn, musíš rozhazovat přinejmenším tolik peněz jako ti ostatní. Záchranné akce předváděné dosud americkou, francouzskou a německou vládou totiž ničím jiným než rozhazováním peněz daňových poplatníků nejsou.
Američané se inspirovali teoriemi Maynarda Keynese, podle nichž v dobách hospodářské krize má stát posílit poptávku pumpováním peněz do ekonomiky, byť i na dluh. Výsledkem je největší balík na podporu konjunktury v historii USA. Pozitivní efekt zatím nemá žádný. A to i přesto, že krize v USA vypukla již koncem roku 2007.
To je standardní průběh léčení hospodářské krize keynesiánským systémem. Ale nejde o homeopatikum, u kterého je možné si povzdechnout, že sice nepomáhá, ale ani neuškodí. Po keynesiánech zůstávají horentní dluhy.
Keynesiáni léčí symptomy, nikoliv příčiny. Ten jejich politický aktivismus má psychologický efekt: lid má pocit, že se vrchnost o něj stará, a v dobách existenčních ohrožení se nebouří. Z ekonomického hlediska mají jejich opatření efekt pouze krátkodobě. Je nabíledni, že když lidem rozdáte peníze a oni je utratí, ekonomiku tím krátkodobě "nakopnete".
Ale kdy s tím rozdáváním peněz přestat? A kdy začít dluhy splácet? Keynes ve své teorii vycházel z toho, že státy své zadlužení po překonání krize zase zredukují. V praxi se však politici většinou chovají stylem "po nás potopa" a vytloukají klín dalším klínem.
Dobrým příkladem toho jsou Merkelová se Sarkozym. Oficiálně pobíhají na politickém hřišti v dresech konzervativců. Ale oba jsou odchovanci silně levicově ovlivněných sociálních (Sarkozy) a socialistických (Merkelová) států. A podle toho taky vypadají jejich výkony: úvahy o zestátňování krachujících bank, rozdávání miliardových balíčků na jejich podporu, přímé a nepřímé subvence do automobilového průmyslu atd.
A protože za všechno zlo můžou chamtiví kapitalisti z Wall Streetu, je třeba je mít pod dohledem. Nejlépe, když je budou kontrolovat kompetentní, spravedliví a nezištní státní úředníci.
Vedle dostihů o to, kdo dokáže v nejkratším časovém úseku rozházet nejvíce miliard ze státní kasy, patří teď k nejoblíbenějším kratochvílím Merkelové a Sarkozyho úvahy, jak dostat bankovní systém v Evropě co nejvíc pod kontrolu.
Přitom současná krize vznikla právě regulováním, tedy v důsledku zásahu státu do tržních mechanismů. Americká vláda podporovala udělování hypoték na nákup domů a bytů i těm vrstvám obyvatelstva, které neměly dostatečnou bonitu na jejich splácení. Přičteme-li k tomu zaslepeně prorůstovou měnovou politiku americké centrální banky FED a celkovou atmosféru žití na dluh panující v USA již řadu let, máme účet za krizi hotový.
Že jej teď mají zaplatit daňoví poplatníci, není nijak překvapivé. Je to totiž to nejjednodušší řešení. Politikům se nabízí skvělá příležitost, jak vyvolávat dojem své nepostradatelnosti. Jeden vedle druhého se stylizují do role zachránců svého národa, světové ekonomiky a snad i celého vesmíru.
Škoda, že se k tomu přiměřeně neoblékají. Mít před očima Sarkozyho, Obamu a Merkelovou navlíknuté do úzké modré trikotáže s červenými slipy a žlutým logem Supermana na prsou, by dobře demonstrovalo, o jakou šaškárnu vlastně jde.
