Po pátku se stěží dočká, že by pro nějaký vládní návrh hlasovala dvojice ODS a KDU-ČSL. Začala svého druhu občanská válka v politické sféře. Vláda se rozkližuje, ale to nevadí. Ministry nahradit není těžké.
Je také lhostejné, jestli nešťastníci z Unie svobody ve vládě zůstanou, nebo nezůstanou. Jejich tři ministři včetně deseti poslanců mají dnes už jen cenu draperie nad hlavou premiéra.
Jediná většina, kterou Gross ve Sněmovně může udělat a kterou potřebuje, aby mu prošel jakýkoliv vládní návrh, je většina socialistů a komunistů. Jinou většinu mít nebude. Těžko věřit, že ani tohle premiér neví.
V pátek padl v parlamentě z úst vládních činitelů jediný vládní programový návrh: Udržíme současný vládní program a své dosavadní cíle. Proč to říkali, není jasné. Komunisté přece z vládního programu bývalé koalice schválí jen to, co se jim zalíbí, to znamená skoro nic, protože současné vládní cíle označují komunisté vesměs za špatné.
Komunisté jsou dobří stratégové a mají smysl pro moc. Udržet Grosse s menšinovou vládou a pak jej v tom vládnutí dusit je pro ně nesmírně výhodné – vzhledem k dnešnímu rozmachu i příštím volbám. Pokud to budou hrát tak dobře, jak umějí, z Grossovy strany zůstanou za rok před volbami už jen chlupy. Levice v té době bude mít úplně jinou tvář. Dělat ji budou jiné hvězdy.
Hra na menšinovou vládu s podporou případ od případu nemá smysl, protože Gross žádnou podporu nezíská, jen u komunistů – a to ještě jak kdy. Menšinová slabost dělá z Grosse snadnou kořist – poslechneš, dostaneš hlasy, neposlechneš, půjdeš.
Dosavadní Grossova politická kariéra naznačuje, že platit bude varianta první. Přirozenou cestou vznikne koalice neboli nová opoziční smlouva, v lepším případě neplodný politický podnik (pokud nebude Gross komunistům vycházet vstříc), v horším případě vláda s komunisty v pozadí.
Pro stát je to velmi špatná zpráva. Politika kliček mezi komunistickými ideami a nečinností. Premiér by se měl vyjádřit, proč chce vládnout, když má za jediného partnera komunisty.
Jakou politiku spolu udělají? Měli by jít před Sněmovnu s novou koaliční smlouvou. Mohou ji nazvat třeba Dohoda o nespolupráci.
Krize trvá, dokonce je čím dál větší. Problém nějakého strýce přerostl v krizi vládnutí. Premiér stěží může říkat, že s komunisty nejde. Nemá ve Sněmovně nikoho jiného, s kým by šel. A to je bohužel podstata jeho politiky: u moci za každou cenu. Podceňuje však své nové partnery – ti rozumějí obcování s mocí lépe než on.
Volby za rok celý tento politický Titanic rozmetají. Pak si všechny padlé politické veličiny budou olizovat rány s otázkou: Stálo nám to za to?
Jen komunisté si budou moci odpovědět: Ano, vyplatilo se. To je dost zlé. Ale existuje dnes jiné řešení?
