Na Pražském hradě se v té věci sešli nejvyšší ústavní činitelé. Názor mají jeden. Nacistům a kolaborantům nevracet nic. Není však jasné, čeho mohou na schůzce docílit.
Možností nemají mnoho. Jednotný postup, který by byl ve shodě s názory ústavních činitelů, se neprosadí. Ústavní činitelé vědí, že do chodu soudů zasahovat nemohou. Nejvyšší soud nepřijme politickou směrnici, jak postupovat.
Mohou však politickými cestami iniciovat nějaký nový zákon, který by se věcí zabýval, a takový zákon protlačit legislativní ulicí. Co by takový zákon říkal? Že nacistům a kolaborantům se vše sebralo a nic nevrátí? Takové zákony už máme - prezidentské dekrety.
Nebo by to byl zákon o Kinském? Že speciálně jemu nic? Takový zákon by v dnešní době neobstál. Nebo zákon o upevnění restituční hranice 1948? Co bylo před ní - nikdy zpět? To už také máme.
Kinského případ je jednodušší, než se zdá. Kdo byl tehdy vlastníkem majetku? Byl vlastník německé národnosti? Byl ten Němec aktivní antinacista? Soud, který toto zodpoví, bude vědět, co je podle zákona. Mohou to vědět ústavní činitelé? Stěží. Jejich pud je politický: takto hájíme zájmy národa a vlasti.
Skoro každý z deseti milionů Čechů by mohl položit svůj restituční nárok k nejrůznějším státům a pachatelům: Němcům, Rusům, Čechům. Moderní dějiny střední Evropy jsou drahé: od každého vybraly podíl, protože politici zde vždycky hájili zájmy národů a vlastí a jejich záměry měly přednost před právem. A to je vždy nesmírně drahé. Na životy i majetek.
Dodnes nevíme, jak to s Kinským bylo opravdu. Na jedné straně hoří boj za národní zájem, na druhé boj za práva nevinného holátka. Problém patří do třetích rukou: soudům.
