Když země vstupovala do NATO, tak část vládnoucí sociální demokracie k tomuto kroku přistupovala opatrně, někteří i s velkými výhradami. Když už jsme tam nakonec vstoupili a aliance zahájila vzápětí válku o Kosovo, tak někteří čeští politici v čele s Václavem Klausem stáhli ocas jak vystrašení psi - máme toto zapotřebí? ptali se.
Pak dokonce ministr zahraničí vyjednával kdesi v Pekingu česko-řeckou iniciativu, jež zcela popírala smysl boje s válečným zločincem Miloševičem. Ani teď jsme od mnoha našich politiků neuslyšeli nic jiného než alibistické fráze. Nebo bylo naprosté ticho.
Tony Blair či Gerhard Schröder mezitím vysvětlovali poslancům i obyvatelům, že jejich země mohou očekávat problémy, že možná půjdou do války a že nejsou vyloučeny oběti na životech řad.
ČR je sice členem NATO a měla by se vojenské akce zúčastnit, ale naši účast politici švejkovsky posunuli na nějakou pátou kolej: vlastně nás ani nebude moc zapotřebí, nás se to ani netýká. A šéfdiplomat Kavan opět vyjednával: tentokráte s jemenským kolegou o prodeji zbraní do země, v níž se celkem prokazatelně také cvičí islámští teroristé.
Žádný z vrcholných představitelů nevystoupil v televizi s projevem k národu, aby jej upozornil, že válečné akce mohou dopadnout na Česko i jinak, než to dnes zakukleně politici prezentují.
Může totiž nakonec nastat chvíle, že půjde skutečně o životy českých vojáků. Slov o solidaritě jsme slyšeli hodně a bylo to v pořádku. Státnický projev však ani jediný. Státníci zde chybí.
