Osobně tomu říká "soustava rybníků". Nebo prostě utopie. Svým žákům chce ředitel osmiletého gymnázia v pražské Chodovické ulici Jan Podešva dát do vínku to nejlepší. Věří, že české školství skutečně potřebuje revoluci.
Dva roky dřel, aby zjistil, že je to jen na něm: bude si ji muset vymyslet. Zjistil, že podle proklamací úředníků a politiků to prostě nejde. Zkrátka nedá se vzít téma "rybník", jak si představovali školní metodici, a probírat ho zároveň ve všech předmětech: v jednom skupenství vody, v druhém živočichové a ve třetím rychlost, s jakou se šíří po hladině vlny.
"Takových rybníků by byly desetitisíce. A jak donutíte učitele pořád spolupracovat, když spolu třeba čtyři z nich už dva roky nemluví? Tohle je zkrátka utopie," říká. A tak sepsal se svým pedagogickým sborem nové učební osnovy, kterým se říká školní vzdělávací program.
Jak se měří umění učit se?
Dokument, který po nocích stvořil, má 477 stran. Od září podle něj začal učit v primách a sekundách. Teď s napětím čeká na výsledek: dokážou se jeho studenti skutečně lépe zorientovat v čím dál náročnějším životě? Nepoškodil je, když jim z učebních "osnov" ubral biflování dat a místo toho se je snaží přimět nad řešením problémů přemýšlet?
"Podle dokumentů, které nám dali, už nemáme do dětí dostat jen pouhé znalosti. Máme je naučit hlavně to, aby si dokázaly poradit s každým problémem. Nebo třeba aby se uměly učit. Nikdo ale zatím nevymyslel, jak to budeme měřit. Jak poznáte, že se někdo naučil učit?" trápí se otázkami ředitel.
Podobně jsou na tom teď ve všech základních školách a víceletých gymnáziích. Od září pro ně přestanou platit dosavadní ministerstvem dané učební osnovy. A mají si vytvořit své vlastní. O tom, co, kdy a jak budou své svěřence učit, začnou rozhodovat ředitelé škol a učitelé. Jenže jim nikdo pořádně neřekl, jak na to. Učitelé teď dělají práci, kterou je nikdo nenaučil. Pár hodin, které strávili na školeních, jim příliš nepomohlo.
"Pořád se tam říká totéž. Že máme děti nechat k poznatkům dojít samotné, naučit je, aby na řešení přišly samy. Jenže když necháte takovou Pythagorovu větu v matematice děti vymýšlet, potrvá to pět vyučovacích hodin. A učiva je příliš. Nikdo vám už neporadí, jak tolik času získat. Je to jako s těmi rybníky, takhle to prostě dělat nejde," podotýká.
Zároveň si však uvědomuje, že ve školství musí nastat velký třesk. Jestli totiž budou děti dál jen memorovat vzorečky a soukat si do hlavy suchopárná data, ve světě plném informačních zdrojů, internetu a strachu o práci si neporadí.
"Teď jsou nejúspěšnější ti studenti, kteří mají dobrou paměť. Je ale jasné, že do budoucna tohle nestačí," upozorňuje ředitel Podešva. Recept, jak na to, možná vymyslel. Ale jestli je to pravda, se dozví až za pár let. Jeho nové "osnovy" se jmenují Chléb a hry.
Vedle "obyčejných" vyučovacích hodin, kdy dětem učitelé do hlav "nalévají" potřebné znalosti, zavedl i hodiny, kdy si hrají a soutěží. Právě v těch se studenti prostřednictvím nejrůznějších soutěží učí vzájemně spolupracovat, využívat nabyté znalosti a řešit problémy.
Hraní studenty baví
Tak třeba když se v občanské výchově učí o soudnictví, jeden opravdový soud se vším všudy si ve speciální "hrací" hodině žáci okusí na vlastní kůži. Jeden je soudce, druhý obhájce, nechybí žaloba ani obviněný.
"Sám jsem překvapený, jak to funguje. Mezi dnešními dětmi je třeba znát poměrně velká agresivita. Ale když pracují v takovémto týmu, samy se napomínají a nabádají k dohodě. A už to je něco nového, co se tím učí," říká ředitel Podešva.
Stačí třídu rozsadit v lavicích. A už tím se studenti učí. "Dáte třeba do jednoho týmu premiantku Aničku a věčného potížistu Láďu. Ona by si s ním normálně ani nepodala ruku. Takhle ale musí spolupracovat. Zatímco on žasne nad jejími znalostmi, ji zase zaskočí, jak umí za tým prosadit svůj názor," vysvětluje ředitel.
Cena za "zábavné" hodiny je však vysoká. Čistě informační část studia musela škola zredukovat o dvacet procent. A není tak úplně jisté, jestli to studentům jednou nebude chybět při přijímačkách na vysoké školy. Ty totiž žádnou revolucí ve školství zatím neprošly. A postavené jsou tak pořád jen na nabiflovaných vědomostech.
ČESKÉ ŠKOLY V PŘESTAVBĚ
Školní rok 2005–2006Mateřské a základní školy - Školy, které si už stačily vytvořit vlastní učební plány, mohly své žáky začít učit podle nich a zapomenout na ministerské osnovy. Možnosti rozhodovat o tom, co, kdy a jak budou své žáky učit, však využilo jen pár desítek škol.
Víceletá gymnázia - Rozdělila se na nižší a vyšší stupeň. Děti, které loni nastoupily do prvních ročníků víceletých gymnázií, už musí počítat s tím, že v patnácti letech budou skládat další přijímačky na druhý stupeň těchto gymnázií. Kdo neuspěje, ze své školy odchází.
Školní rok 2007–2008
Základní a střední školy - Ve všech základních školách se už musí učit podle nových pravidel. Začíná se s prvními a šestými třídami. Všechny školy musí mít vlastní učební plány. Smějí si slučovat nynější předměty, a tak například vyučovat dějepis a zeměpis zároveň. To platí i pro první ročníky gymnázií. Střední odborné školy se svou proměnou musí ještě počkat: klíčové dokumenty ministerstvo zatím nestihlo připravit. Všechny školy Jsou povinné uzpůsobit výuku individuálním potřebám dětí. To otevírá šanci pro péči o nadané děti, stejně jako integraci těch postižených.
Školní rok 2008–2009
Střední školy - Poprvé se má skládat maturita pod taktovkou státu. Studenti budou maturovat ve státní části ze tří předmětů: českého a cizího jazyka a jednoho volitelného. Na výběr mají matematiku, občanskou nauku, přírodovědný základ a technický základ. Druhá část maturity z dalších tří předmětů zůstane v režii ředitelů škol. Hlasy, že je státní maturity třeba odložit, sílí. Příslušný zákon je už v parlamentu. - více zde
"Teď se nám na vysoké školy dostává 95 procent našich absolventů. Je však evidentní, že se systém přijímaček musí také proměnit. Jinak rozhodne ‚trh‘ a na nějakou reformu škol můžeme zapomenout," varuje Podešva.
A trápí ho ještě jedna "maličkost". Na jednu z největších revolucí, kterou teď prochází školství, školy od státu nedostaly ani korunu. K enormnímu nasazení tak své učitele nutí zadarmo. "Za to, že fakticky píší vědecké práce, protože ničím jiným vzdělávací programy, které teď sestavujeme, nejsou, jim ředitelé mohou dát jen minimální odměny," říká Podešva a dodává: "Jestli se na to školy vykašlou, bude to škoda."
Řediteli, poraď si sám!
Právě nulové investice jsou jedním z důvodů, proč se mnohé školy do reformy nehrnou. A říkají, že žádná vlastně nebyla třeba.
"Vlastní školní vzdělávací program už máme a od září to v první a šesté třídě zkoušíme. Kdybych si ale mohl vybrat, nikdy bychom do toho nešli," přiznává ředitel Základní školy v ulici Jaroslava Seiferta v Mělníce Milan Němec. Možnost učit děti kdy, co a jak podle něho školám nic nového nepřinesla.
"Není to nic převratného. Už stávající učební dokumenty nám dávaly možnost rozvíjet u dětí talent a nadání," míní. A když popisuje, jak vypadá revoluce v jeho škole v praxi, je zřejmé, že tak daleko jako jeho kolega Podešva se nepustil.
"Počítače už máme ve všech učebnách. A děti je mohou využívat ve všech předmětech. A naši žáci často pracují na projektech, v nichž se znalosti z jednotlivých předmětů prolínají," říká. Ani jemu nikdo z ministerských úředníků pořádně neporadil, jak na to.
"Když jeli naši učitelé na poslední školení, vrátili se s tím, že to bylo totéž, co slyšeli na obdobném školení před třemi lety. Každá škola si to prostě musí vymyslet sama," popisuje.
Ředitel Základní školy v Táborské ulici v Praze je ve výhodě. Vlastní představy, jak vštípit svým svěřencům co nejvíc dovedností, už ve své škole realizuje tři roky. Jeho škola totiž patří k "pilotním", na kterých se školská revoluce zkoušela. Přesto stále není u konce. "Nejhorší je, že když se teď změnila vláda, začali politici reformu zpochybňovat. Školy se prostě nemohou měnit podle toho, kdo je zrovna u vlády. Já potřebuji jistotu, že na tom, co teď dělám, budu moci pracovat i příštích dvacet let. Teprve pak se dozvím, jestli to dělám dobře," říká Beran.
