já bych to...Výstava v pražském experimentálním prostoru Roxy.

já bych to...Výstava v pražském experimentálním prostoru Roxy. | foto: Josef Chuchma, Kavárna

Politici jsou na odstřel. Ale ne ze vzduchovky v galerii

  • 19
Chcete si zastřelit svého politika? Že ke střelbě již není daleko? Reakcí na současnou politickou situaci by nemělo být zabíjení. Ani jen pomyslné.

Časový souběh obou událostí je náhodný, jejich obsah nikoliv. Vlastně i to časování má svůj důvod, svoji logiku.

Pražské Divadlo Komedie uvedlo tento měsíc premiéru hry Davida Jařaba Zajatci. Její podtitul či ústřední slogan zní: Zastřel si svého politika... Základní situací hry je únos politika jménem Václav Maník čtveřicí "obyčejných“ Pražanů našich dní. Ti jej chtějí v rychlém soukromém procesu odsoudit a zabít, neboť se dle nich vědomě a cynicky zpronevěřuje základním demokratickým zásadám. Proces se sice poněkud protáhne a zamýšlený průběh akce zkomplikuje, nicméně jak bylo zamýšleno, tak je nakonec i učiněno.

200 politiků, 1 vzduchovka...

VIP terče

V pražském experimentálním prostoru Roxy/NoD probíhá do 29. dubna výstava umělecké skupiny CZAKRA nazvaná "já bych to...“. Na stěně je pověšeno dvě stě krabiček, do každé z nich je vlepena fotka jednoho poslance. "Návštěvníci galerie NoD mají jedinečnou šanci dát najevo svým politikům, co si myslí o jejich působení. CZAKRA vytvořila v prostoru NoD/Box obdobu pouťové střelnice. Papírové růže však v jejich podání vystřídaly abecedně seřazené portréty všech dvou set poslanců Parlamentu ČR. Návštěvník galerie na vyžádaní zdarma obdrží tři projektily a má možnost uvolnit vlastní agresivitu a odreagovat se při střelbě na tyto VIP terče. Po skončení výstavy budou jednotlivé portréty zaslány příslušným poslancům,“ praví tisková zpráva výstavy. Pro technickou úplnost dodejme, že se střílí ze vzduchové pušky.

Argumenty autora a režiséra hry Zajatci Davida Jařaba (1971) a kurátora výstavy "já bych to...“ Milana Mikuláštíka (1975) jsou prakticky zaměnitelné. "Pociťuji, a zřejmě ne sám, že naše stávající politika je v bezvýchodné situaci. Zdá se mi, že staré demokratické mechanismy 20. století už nestačí reagovat na stav doby. Vnitřní snaha něco změnit už téměř vymizela,“ říká Jařab. "Každý z nás stokrát slyšel slova jako ‚vystřílet to‘, ‚ten by si zasloužil zastřelit‘ a podobně. Tak jsem se pod vlivem těchto podnětů pustil do konstrukce takového případu.“ A je to téměř jistě kurátor Mikuláštík, kdo v tiskové zprávě k expozici v Roxy/NoD formuluje: "Často před televizní obrazovkou při sledování domácí politické scény zažíváme pocit bezmoci. Tolikrát už jsme viděli zastupitele porušovat sliby, které během voleb dali voličům.“

já bych to...Výstava v pražském experimentálním prostoru Roxy.   já bych to...Výstava v pražském experimentálním prostoru Roxy.

Nic dobrého

Je tu však podstatný rozdíl. Jařabova hra při veškeré své čitelné naštvanosti na aktuální stav české společnosti má svůj půdorys modelový a příběh fabulovaný (recenzi na ni najdete zde - Slušní lidé zastřelili politika Václava Maníka. Už prostě museli něco udělat). V Roxy/NoD se však střílí skutečné náboje do obrazů reálně žijících lidí. A tenhle rozdíl je asi tak veliký, jako když si na střelnici postavíte terče-figury a na nich palbu trénujete, nebo když si tyto figury – pro zvýšení bojové motivovanosti – vyzdobíte portréty existujících lidí. Střílet do něčího obrazu není jen tak. Tento akt má svoji morální dimenzi. A morální dimenze střelby v Roxy/NoD je víc než problematická, je velmi povážlivá – ať si o Topolánkovi, Paroubkovi, Langerovi, Talmanové, Konečné, Kalouskovi, Bursíkovi a dalších myslíme cokoliv.

já bych to...Výstava v pražském experimentálním prostoru Roxy.

Když jsem se byl na expozici podívat, zastavil mě redaktor německého vysílání Českého rozhlasu. Zeptal se mě, co si o té výstavě myslím. Řekl jsem mu, že nic pěkného. "Tak to jste zatím jediný,“ odpověděl mi tak třicetiletý Němec mluvící skvěle česky. "Všichni, s nimiž jsem tu hovořil, byli ze střílení nadšení.“ A pak mi položil otázku víceméně řečnickou. "Když jste tady tak všichni naštvaní na své politiky, proč nevyjdete do ulic a neprotestujete?“ Neuměl jsem na to odpovědět. Nevím, proč držíme ústa, i když je očividné, že situace na razantní Ne! nazrává, či spíše je už zralá. (Dle dubnového průzkumu agentury STEM, zveřejněného předevčírem, je s politickou situací v zemi spokojeno zhruba deset procent občanů.) To, co česká politická scéna předvedla od počátku loňského roku, od prezidentské volby po sesazení Topolánkova kabinetu, je zralé na odstřel, avšak nikoliv ze vzduchovky v galerii, nýbrž na odstřel – a apel – občanský. Ale vzpomeňme si na rok 1989: v Polsku "to“ padlo, Maďarsko otevřelo hranice, východní Němci po tisících utíkali přes Prahu na Západ a tady byl klid.

já bych to...Výstava v pražském experimentálním prostoru Roxy.   já bych to...Výstava v pražském experimentálním prostoru Roxy.

"Takováhle výstava by se v Německu nyní nejspíš nekonala,“ poznamenal ten německý redaktor v Roxy/NoD. "Jednak se u nás obecně míní, že tohleto je trochu moc, jednak aktuálně zapůsobily tragické události při střelbě ve školách.“ V Česku zatím na školách žádný frustrát tragickou palbu nespustil, ale to neznamená, že jsme společenstvím mírumilovnějším a ohleduplnějším a že odreagování se střelbou v galerii do obrazů politiků je vlastně docela dobré. A už vůbec v Roxy/NoD nejde o obdobu pouťové střelnice, jak to bagatelizují autoři. Jde o obdobu popravčí komory. Ta výstava není projevem ani občanské angažovanosti, ani umělecké odvahy. Je projevem nevkusu, který nemůže omluvit skutečnost, že je reakcí na (politický) nevkus.

já bych to...Výstava v pražském experimentálním prostoru Roxy.   já bych to...Výstava v pražském experimentálním prostoru Roxy.

, Kavárna

Video