Čtyřčlenná hlídka OPH „A“ se při monitorování podvečerního shromáždění v blízkosti Obecního domu setkala s nezákonným chováním policistů v civilu. Hlídka OPH byla cca v 18.15 vyzvána k prokázání totožnosti třemi muži a jednou ženou v civilním oblečení, kteří se prohlásili za policisty. Dva z nich svoji příslušnost k PČR osvědčili služebním průkazem. Policisté neumožnili hlídce OPH do průkazů nahlédnout tak, aby bylo možné skutečně zjistit jejich příslušnost k PČR ani jejich identifikaci podle čísla, kterým má být služební průkaz označen – policisté ukázali průkaz na příliš krátkou dobu. Hlídka OPH proto policisty požádala, aby jí průkazy ukázali znovu, což tito odmítli s odůvodněním, že nejsou povinni se prokazovat opakovaně. Navíc ještě před zahájením kontroly dokladů zakázal neuniformovaný příslušník policie hlídkám, aby jej natáčeli videokamerou. K popsané události je k dispozici zvukový záznam.
Právní analýza
Zakázat hlídkám natáčení na videokameru dle názoru OPH policisté nemohou. Patří totiž mezi tzv. osoby působícími ve veřejné sféře (pojem používaný Evropským soudem pro lidská práva např. pro politiky), u nichž je značně oslabeno právo na ochranu osobnosti garantované občanským zákoníkem (§ 11 a 12) a Listinou základních práv a svobod (čl. 10). U těchto osob v mnoha případech převažuje právo veřejnosti dozvídat se o jejich činnosti nad právem nebýt natáčen. Jako základní vodítko pro rozhodování podobných případů slouží rozlišení soukromého života veřejně působících osob, který ochraně osobnosti podléhá, a výkonu jejich veřejných pravomocí.
V našem konkrétním případě tedy policisté nemohou argumentovat tím, že natáčení služebního úkonu je možné jako projev osobní povahy pořizovat pouze s jejich svolením. Při nahrávání služebního úkonu či zákroku totiž nejde o projev osobní povahy, nýbrž o výkon veřejné funkce. Pro toto posouzení nemá vliv, zda se jedná o policisty v uniformě, či tzv. tajné.
Pro úplnost zbývá doplnit, že zvlášť u policistů při výkonu jejich pravomocí nelze tímto způsobem omezovat právo občanů vyhledávat informace a tím i přispívat ke kontrole výkonu veřejné moci.
Je OPH oprávněna natáčet a fotografovat dění v ulicích?
Pořizování obrazových snímků a zvukových záznamů upravuje občanský zákoník v §12. Obrazovým snímkem se rozumí zachycení podoby fyzické osoby na obraze, na kterém je podoba fyzické osoby zachycena identifikovatelným způsobem. V odst.3 je uvedena tzv. reportážní licence, což je výjimka z obecného pravidla, že obrazové snímky lze pořizovat pouze se souhlasem dotčené osoby. Ani takové použití však nesmí být v rozporu s oprávněnými zájmy fyzické osoby. To znamená, že forma použití , jeho rozsah i způsob musí odpovídat zvolenému účelu a musí být šetřena důstojnost dotčené fyzické osoby.
OPH při své činnosti natáčí události právě pro potřeby tiskového zpravodajství. OPH pořízený materiál používá nejen pro své zpravodajské účely (informační server www.oph.cz), ale poskytuje jej i jiným zpravodajským organizacím např. Britským listům. Účel pořizování záběrů je informovat veřejnost o probíhajících událostech přímo v ulicích v souvislosti s pořádáním summitu NATO.
Pořizováním těchto materiálů OPH v žádném případě nesnižuje důstojnost fyzických osob. OPH používá pořízené materiály striktně pouze pro zpravodajské účely a tedy přiměřeným způsobem v souladu s účelem jejich pořízení. Tím, že forma, rozsah i způsob použití údajů je v souladu se zvoleným účelem a že při každém použití je nedotčena důstojnost dotčené osoby je dosaženo toho, že záznamy jsou použity bez rozporu s oprávněnými zájmy fyzické osoby ve smyslu věty druhé §12 odst.3 OZ.
Právo na informace a jejich šíření je základním politickým právem, které se ovšem často dostává do střetu s právem na ochranu osobnosti a soukromého života. Podle vyjádření ústavního soudu ( IV ÚS 154/1997) se jedná o práva, která stojí na stejné úrovni. Je tedy věcí nezávislých soudů, aby s přihlédnutím k okolnostem každého jednotlivého případu věc pečlivě zvážily. V daném případě se domníváme, že právo na ochranu osobnosti není činností OPH nijak porušeno.
Já jsem policista, kdo je víc
Hlídky se nejprve chtěly přesvědčit, zda se skutečně jedná o policisty. Jeden z nich jim na pár okamžiků ukázal jakýsi průkaz. Jelikož si členové hlídky nestihli zaznamenat číslo policisty, požádali jej, aby jim průkaz předložil opětovně. Na to policista odpověděl, že už jim to ukazoval dvakrát a opakovat to nebude. Další z policistů argumentoval tím, že je problémem hlídky, že si na průkaz dostatečně nezaostřila svoji pozornost.
Podle názoru OPH neprokázali policisté při provádění služebního úkonu řádně svou příslušnost k policii, tak jak to stanoví § 10 odst. 1 zákona č.283/1991 Sb, o Policii České republiky, ve znění pozdějších novel. Přestože hlídka OPH policisty upozorňovala, že si nemohla průkaz prohlédnout tak, aby z něj vyčetla alespoň základní údaje, odmítli jí policisté svůj průkaz ukázat. Žádné nebezpečí z prodlení, které by bezprostřední prokázání totožnosti ohrožovalo, přitom neexistovalo. Za zmínku jistě stojí i to, že vlastní prokazování příslušnosti k polici neslouží pouze k právní jistotě osob, ale také k zabezpečení trestněprávní ochrany policistů, jakožto veřejně právních činitelů.
Dále hlídky od policistů zjišťovaly, jaký je důvod k prokazování totožnosti. Jeden z policistů prohlásil, že je policistou a to musí stačit. Další komplikovaně vysvětloval, že se chystá na OPH podat žalobu pro neoprávněné natáčení v době, kdy ještě nebyl policistou. K tomu údajně shromažďuje nezbytné podklady. Dobou, kdy byl tento policista jakožto soukromá osoba, mínil chvíli krátce před okamžikem, kdy vytáhl z kapsy svůj průkaz a vyzval hlídku k prokázání totožnosti. K tomu údajně shromažďuje nezbytné podklady.
K těmto argumentům OPH konstatují, že neodpovídají ani jednomu ze zákonných důvodů, které opravňují policisty ke zjišťování totožnosti osob. Policisté tedy prověřovali totožnost hlídek OPH nezákonně.
Během provádění služebního zákroku policisté také porušili ustanovení § 6 odst. 1 zákona č.283/1991 Sb, o Policii České republiky, ve znění pozdějších novel. Policisté nedbali důstojnosti osob, když ve svých výrocích opakovaně zpochybňovali výši IQ členů hlídky a také jejich údajnou znalost českého právního řádu.
K prokazování příslušnosti k PČR policistou v civilu
Podle ustanovení § 10 odst. 1 zákona č. 283/1991 Sb., o Polici ČR je policista povinen při výkonu své pravomoci prokázat příslušnost k policii, pokud to povaha a okolnosti služebního zákroku nebo služebního úkonu dovolují. Podle odstavce 2 uvedeného paragrafu prokazuje policista příslušnost k policii služebním stejnokrojem s identifikačním číslem, služebním průkazem, odznakem služby kriminální policie nebo ústním prohlášením „policie“ (v posledním uvedeném případě je povinen prokázat svoji příslušnost k policii jiným z popsaných způsobů dodatečně). Podoba služebního průkazu Policie ČR je dána přílohou č. obr. 1 vyhlášky č. 25/1998 Sb. o vnějším označení policie a prokazování příslušnosti k policii. Podle ní tvoří náležitosti služebního průkazu text „POLICIE ČESKÉ REPUBLIKY“, fotografie policisty, jeho evidenční číslo (nikoliv však jméno), datum vydání, podpis ministra vnitra a ochranné prvky.
Účelem prokázání příslušnosti k Policii je nepochybně ochrana právní jistoty osob, vůči nimž služební úkon či zákrok směřuje. Je proto nezbytné, aby měla osoba, jíž se policista prokazuje, možnost zjistit, že průkaz skutečně patří tomu, kdo se jím prokazuje (možnost prohlédnout si fotografii), ale i nezaměnitelnou identifikaci prokazujícího se policisty (možnost přečíst si evidenční číslo). Ta je nezbytná s ohledem na již zmíněný princi právní jistoty proto, aby se osoba, s níž policista jednal, mohla v budoucnosti domáhat např. jeho svědectví před soudem, podání stížnosti či trestního oznámení.
Povinnost policisty umožnit osobě, jíž se prokazuje služebním průkazem, přečtení evidenčního čísla průkazu, vyplývá s použitím logické metody výkladu i přímo ze zákona o policii. Pokud by totiž policisté v civilu byli oprávněni své evidenční číslo tajit, ztrácelo by význam zákonem požadované číselné označení u uniformovaných policistů, jehož smyslem je jejich nezaměnitelná identifikace. Bylo by nesmyslné, kdyby měla být právní jistota občanů je v případě kontaktu s neuniformovanými policisty nižší, než v případě kontaktu s policisty uniformovanými. To už vzhledem k tomu, že příslušnost k policii je u policistů v uniformě na první pohled zjevná.
Zájem na ochraně osobních údajů konkrétního policisty je pak dostatečně zajištěn uvedením evidenčního čísla a nikoliv jeho jména či jiného osobního údaje. Ani z tohoto důvodu není proto odepření poskytnutí evidenčního čísla policisty prokazujícího se služebním průkazem na místě.
Lze shrnout, že pokud policista, který se prokazuje služebním průkazem, znemožní svým jednáním (např. pohybem, částečným zakrytím, příliš krátkou dobou, po kterou je průkaz viditelný) shlédnutí celé přední strany služebního průkazu, nejedná se o prokázání příslušnosti k policii ve smyslu § 10 odst. 2 zákona o policii.
