Pohřeb irského policisty Stephena Carrolla, kterého zabili přívrženci odštěpenecké skupiny Pokračování IRA. (13. březen 2009)

Pohřeb irského policisty Stephena Carrolla, kterého zabili přívrženci odštěpenecké skupiny Pokračování IRA. (13. březen 2009) | foto: Reuters

Policie a vůdci IRA stojí bok po boku: vraždy v Severním Irsku odsuzujeme

  • 1
Na nedávné útoky v Severním Irsku se nedívám nijak apokalypticky – byť pro pozůstalé rodiny je to tragické. Jde o anarchistický záchvěv násilí spáchaného nepatrnou menšinou. Násilí upevnilo politický proces - a někdejší vůdci IRA stojí bok po boku s policisty, aby vraždy odsoudili, píše Chris Patten, muž, který strávil řešením problémů terorismu v Severním Irsku část života.

Byl jsem právě v Jordánsku, oné nádherné oáze klidu a umírněnosti ve složitém a nebezpečném prostředí, když jsem se doslechl, že odštěpení republikánští teroristé v Severním Irsku zavraždili dva britské vojáky a katolického policistu.

Shlíželi jsme předtím z jordánských kopců na to, co křesťané nazývají Svatou zemí. Jak jsem si vybavoval dny, které jsem kdysi strávil v Severním Irsku, ohromovalo mě, jak velmi malý je tady i tam tavicí kotlík tak obrovského zápasu, hořkosti a krveprolití. Ráz krajiny v Severním Irsku, Gaze i na Západním břehu vyvolává jistou důvěrnost, v jejímž světle se násilí jeví tím nevysvětlitelnější a obscénnější.

Je toto násilí nevyhnutelné kvůli střetu kultur, náboženství a etnik? Naprogramovaly jej do DNA dějiny, jazyk a odlišnosti ve způsobu naplňování našich duchovních tužeb?

Panteři politiky identity

Poštěstilo se mi, že jsem v Jordánsku četl knihu nazvanou Hledání identity od Amina Maaloufa. Jde o brilantní výpad proti tomu, co autor, Libanonec, Francouz, Arab a křesťan, nazývá "pantery“ politiky identity. Maalouf doufá, že jednou za svůj domov bude moci označit celý Střední východ a že jeho vnukovi bude jeho kniha připadat jako zvláštní memento doby, kdy bylo nezbytné tyto argumenty předkládat.

Co platí o politice identity na Středním východě a při formování amerického a evropského vztahu s islámským světem, platí nejinak i pro Severní Irsko. Nebo alespoň platilo.

katolíci v. protestanti

K odvetnému zmrzačení kolene používali katolíci brokovnici, kdežto protestanti elektrickou vrtačku.

Řešením problémů terorismu v Severním Irsku jsem strávil část života, nejprve počátkem 80. let jako ministr a později jako předseda komise, která koncipovala reformu policie a bezpečnosti v Severním Irsku jako součást Belfastské mírové dohody. Protestantské a katolické kmeny se s přestávkami střetaly po staletí a během tří desítek let – doby známé eufemisticky jako "Trable“ – si terorismus vyžádal víc než 3000 životů a desítky tisíc zraněných.

Jednalo se o střet identit, který neměl nic společného se zásadními poselstvími křesťanství. Byl ale mrazivě děsivý. Vzpomínám si, že když jsem navštívil nemocnici v Belfastu, mladé sestřičky na oddělení úrazové a naléhavé péče mi musely trpělivě líčit rozdíl mezi protestantským a katolickým odvetným zmrzačením kolene. Nešlo o otázku teologie ani liturgie. Katolíci k tomuto brutálnímu trestu používali brokovnici, kdežto protestanti elektrickou vrtačku.

Roky míru

"Už to všechno patří do učebnic dějepisu,“ mysleli jsme si až do nedávných vražd. Belfastská mírová dohoda z roku 1998 zajistila více než deset let míru. Jejím jádrem byla prostá teze: republikáni, kteří se slovy i bombami dožadovali jednotného Irska čili stmelení převážně protestantského severu s drtivě většinovým katolickým jihem, akceptovali to, že ústavní změna může přijít jedině prostřednictvím hlasovací urny.

Britská média psala o

Přemluvili jsme teroristickou IRA a její politické křídlo ke vstupu do politického procesu a k podílu na moci.

Protestantská většina na severu na oplátku souhlasila, že republikáni nemusí přijímat symboly státu, k němuž necítí žádnou loajalitu. Navíc byla dohodnuta reorganizace policejních a bezpečnostních sil, aby nebyly vnímány jako zástupci především protestantské většiny, nýbrž celé společnosti.

Zajímavé je, že otázka policejní reformy byla jedinou záležitostí, kterou politické strany nedokázaly vyřešit samy. Právě proto jsem byl povolán společně se skupinou expertů na policejní práci, abychom tento oříšek rozlouskli.

Výsledkem vzniklé dohody byly roky míru. Dokonalé to není. Některé kompromisy, jež demokraté občas musí dělat s někdejšími teroristy, není lehké strávit. Přínosem ale je návrat normality pro jeden a půl milionu obyvatel Severního Irska.

Policisté v severoirském městě Craigavon hlídkují na místě vraždy jednoho z policistů pouhých 48 hodin po atentátu na britské vojáky v hrabství Antrim. (10. březen 2009)

Na to, k čemu nedávno došlo, se nedívám nijak apokalypticky – byť pro pozůstalé rodiny je to tragické. Jde o anarchistický záchvěv násilí spáchaného nepatrnou menšinou. Svým způsobem to zdůrazňuje význam úspěchu, jehož bylo v Severním Irsku dosaženo.

Zaprvé, prakticky celé Irsko je jednotné v odporu proti tomu, co se stalo. Zadruhé, násilí upevnilo politický proces, neboť někdejší vůdci IRA stojí bok po boku s policisty, aby vraždy odsoudili. Zatřetí, reformovaný policejní sbor se všeobecně považuje za ochránce celé společnosti a mladé katolíky k nástupu do řad policie pobízí jejich kněží a biskupové. Vypořádat se s terorismem se teď policie dokáže lépe, ne hůře.

Hovořme s Hamasem

Přemýšlel jsem tedy při řízení na cestě z jednoho konce Jordánska na druhý o tom, jaká ponaučení si z toho vzít na Středním východě? Možná že existují dvě. Je jasné, že v Palestině nezavládne mír, nezačneme-li hovořit s Hamasem – což je fakt, který si zvláštní vyslanec prezidenta Baracka Obamy do tohoto regionu, senátor George Mitchell se zkušenostmi úspěšného vyjednavače v Severním Irsku, určitě uvědomí.

Dále bychom měli upustit od zastaralých a pomýlených představ o identitě. Pochopit tuto skutečnost je možná snadné pro autora těchto řádků, katolického vnuka irských emigrantů z dob bramborového hladomoru, který se navzdory tomu stal britským ministrem a posledním britským koloniálním guvernérem.

© Project Syndicate, 2009.

, Kavárna

Video