Hříbkovo zcela svévolné čtení
1. Autor píše, že římskokatolické církvi by se měla vrátit jen ta část majetku, kterou v minulosti získala vlastní prací, darem nebo dědictvím, odmítá však zkonfiskovaný majetek. Pan Hříbek však opomíjí, že třeba husité za husitských válek (1419-1434) vypalovali kostely, bořili kláštery a ničili cenná umělecká díla. Proč to není dnešní husitské církvi vyčítáno, zatímco katolické se vyčítá zabavování majetku? Cožpak je jeden z těchto dvou skutků horší než druhý?
Jak být dobrý i bez pánabohaText Tomáše Hříbka - formát PDF |
2. Nejvíc se mě však dotkla interpretace veršů z knih Mojžíšových a evangelií podle Matouše, Marka a Lukáše. V článku zaznívá kritika toho, že některé pasáže si protiřečí. Jako typický příklad rozporu si vybral "oko za oko" (2M 21:23-24) a "nastav druhou tvář (Lk 6:27-31). Pan Hříbek však tyto verše vytahuje z kontextu: podívejme se, co se píše za slovy "oko za oko" - "Když někdo udeří do oka svého otroka nebo otrokyni a vyrazí mu je, v náhradu za oko ho propustí na svobodu." Už tam se zmiňuje určitá kompenzace za ublížení na zdraví, dokonce u otroka! Je však politováníhodné, že ji pan Hříbek přehlédl. Rovněž doba a situace, kdy byla slova "oko za oko" zaznamenána, byla jiná, než když byla vyslovena slova "nastav druhou tvář". V době kolem let 1250-1200 př. Kristem Židé uprchli z Egypta, putovali do Svaté země a potkávali různé nepřátele (Filištíny apod.), kteří by Izraelity nejraději vyhladili. Židé se museli nějak bránit. Jde tedy o věc vývoje, až pak mohl Ježíš říct "nastav druhou tvář", která je o stupeň výš než "oko za oko".
Pan Hříbek Bibli vyčítá, že v ní hledáme odpovědi na palčivé mravní otázky, proč tam není "Nezotročíš", "Neznásilníš", "Nezneužiješ dítě" a "Nebudeš pustošit přírodu"? Všechno to už je v Desateru obsaženo: "Neznásilníš" a "Nezneužiješ dítě" je v 6. přikázání "Nesesmilníš" (znásilnění a zneužívání dětí je přeci smilstvo), "Nezotročíš" a "Nebudeš pustošit přírodu" v 10. přikázání "Nepožádáš statku jeho" (lidé a příroda jsou majetky Boha, nikdo nemá proto právo někoho zotročit nebo ničit přírodu).
Autor jako by se podivoval nad Ježíšovými slovy, že Starý zákon platí v plné míře (Mt 5:18). Ježíš tím chtěl říct, že vše, co se v židovských dějinách událo a co je zapsané ve Starém zákoně, se skutečně stalo a nesmí být zpochybňováno. Pan Hříbek hned na to píše, že Ježíš vyzýval apoštoly, "aby nenáviděli své příbuzné a následovali ho" (uvádí pak zdroje Mt 10:35-37, M 10-29-30, Lk 18:29-30). Právě tato slova mě nejvíce naštvala. Ježíš nevyzýval apoštoly, aby nenáviděli své příbuzné. Marek a Lukáš psali jen o následování evangelia, ani slovem se nezmínili o tom, že by měli své příbuzné zavrhovat a nenávidět. Matouš sice napsal slova "Neboť jsem přišel postavit syna proti jeho otci, dceru proti matce, snahu proti tchyni; a nepřítelem člověka bude jeho vlastní rodina." Avšak ani tady není slovo nenávist, spíš slovo "spor". Když někteří Řekové a Římané (do roku 313, kdy byl vydán edikt milánský) uvěřili v Krista, zatímco jejich příbuzní zůstali pohany, logicky se novopečení křesťané dostávali se svými rodinami do sporu. A tehdy se skutečně "syn postavil proti svému otci...", ale názorově! Rovněž Ježíš nevyzývá, aby se kvůli němu zabíjelo, jen prostě konstatuje fakt, že se lidé kvůli němu dostanou do sporů.
Tomáš Mucha (tomas.10.2.mucha@gmail.com)
Titulek je redakční
Ukřižovaní filipínští kajícníci, pouť Křížovou cestou v Jeruzalémě, francouzský arcibiskup s křížem na zádech nebo italští katolíci v rozedraných halenách. Křesťanský svět si na Velký pátek opět připomněl ukřižování Ježíše Krista. Na snímku je muž představující Ježíše Krista, kterak si nese svůj kříž po cestě k Chrámu boží hrobu v jeruzalémském Starém městě. Kristova poslední cesta vedla údajně zhruba po trase dnešní ulice Via Dolorosa. Křesťané proto procházejí stejnou trasu, aby ho uctili (6. dubna 2012)
x x x
Jak být dobrý (podle ateisty) a co je přirozené (aristotelikovi)
Ve dvou Kavárnách - 5. 5. a 12. 5. 2012 - byly artikulovány dva pohledy na křesťanství. Byť oba autoři zmínili i možnou souvislost s církevními restitucemi, věnovali se zejména vztahu mezi křesťanstvím a etikou.
V článku „Jak být dobrý…“ z 5. května formuloval autor T. Hříbek tři teze, které si dovolím označit za naivně ateistické (NA). Jejich podstatu bych zformuloval možná ne zcela přesně, ale snad v intencích autora:
NA 1. Křesťané jsou nuceni (často nebo výjimečně?) řešit dilema, zda jednat mravně (podle svého svědomí), či zda „plnit vůli svého boha“.
NA 2. Křesťané se domnívají, že místo užívání rozumu mají hledat (úplný?) seznam dobrých a zlých věcí ve „svatých textech“.
NA 3. Motivací k jednání jsou u křesťanů strach z božího trestu a očekávání boží odměny, což jsou dvě (hlavní?) alternativy „božího zacházení se stvořením“.
Text Romana Cardala Co je a není přirozenéPolemika s Tomášem Hříbkem - text ve formátu PDF |
R. Cardal v textu „Co je přirozené…“ z 12. května tato tři tvrzení vyvrací a já si již nedovolím na toto téma napsat nic než poznámku, že prostoduchost oněch tří tezí musí snad být podezřelá i těm, kdo naivně ateistická stanoviska zastávají.
Zdá se mi však, že R. Cardal předkládá v polemice teze jiné, jež také mohou vzbuzovat jistá podezření. Tedy minimálně v tom smyslu, že nejsou zřejmé, ba patrně ani většinou křesťanů přijímané. Troufnu si je označit za scholasticko aristotelské (SA):
SA 1. Mravní zákon („normativní přirozenost realit světa“?) a existence boha jsou buď dány v bezesporné koexistenci (pohled T. Akvinského), nebo jsou v kontradikci (pohled oponentů křesťanství).
SA 2. Dichotomii formulovanou v SA 1 lze uchopit (analyzovat?) filosofií, zejména prostředky aristotelské logiky.
SA 3. Svět v nejširším smyslu lze rozdělit na přirozenou a nadpřirozenou část. Nadpřirozená část „obsahuje boha“ a předpokládá část přirozenou.
Formulace SA 1 o „danosti boha“, a to dokonce „vedle přirozenosti světa“, může však někomu znít tak, že nejde o svrchovaného Boha, o Němž lze stejně obrazně a nepřesně říci jak to, že existuje kdesi v transcendentnu nad fyzickým světem, tak ovšem i to, že je v kantovském transcendentálnu, uvnitř „mého já“.
Teze SA 2 nabízí „logický důsledek“, že bůh je podřízen (aristotelské – tedy lidské) logice. Že tedy opět nemůže jít o Boha nejvyššího, jenž je nad logikou a všemi možnostmi lidského rozumu, podobně jako je nad časem (takže ne-„trvá“) a nad prostorem (tedy není rozprostraněn ve třech dimenzích ani v jiném jejich počtu).
Výrok SA 3 vykazuje boha do nadpřirozené části světa, tedy mimo svět náš, což může být opět vnímáno jako omezení, jehož Bůh skutečný nemusí vždy dbát. Pokud má být dokonce předpokladem nadpřirozena svět přirozený, připomíná to pokus o manipulaci Nemanipulovatelného ještě výrazněji.
Domnívám se, že úvahy o Bohu výhradně v rámci aristotelské logiky se mohou za určitých situací jevit jako ne zcela dostatečné. V historii evropské společnosti se vždy objevovaly i jiné formy křesťanského myšlení, než je zmíněná linie aristotelsko scholastická. Bez nároku na úplnost, systematičnost i konfesní třídění bych zmínil jako příklad jména Lev Šestov, Étienne Gilson, Josef Pieper nebo Dietrich Bonhoeffer. (A snad i ten Tomáš Halík, jenž podle Kavárny 5. 5. bývá zván, byť nedosahuje dostatečné nuancovanosti.)
Dietrich Bonhoeffer na obálce jedné z knih o něm
Uznávám však, že zde může být problém. Existenciálně založený křesťan může totiž nacházet teologicky hodnotné podněty i u ateisticky se vyjadřujících filosofů, jako je Jean – Paul Sartre („člověk se nemůže vyvázat z nutnosti volby, jeho existence je předřazena jeho podstatě“) nebo Egon Bondy („svět není popsatelný filosofickým systémem budujícím konstrukce na nějaké rigidní substanci, v nesubstanční ontologii je jednou z důležitých hodnot milost“). A pak může hrozit křesťanům nebezpečí, že nedokážou (pro boha) vyhledávat takové popisy světa, jejichž představitele by bylo záslužné důsledně pronásledovat.
Jan Kábrt (nazemidan@seznam.cz)
