Nejlepší právnické kanceláře a jejich podnikání je vždy zastřeno rouškou tajemství, a dokonce i většina jejich členů jen obtížně dohlédne za dveře té své vlastní. O to více je ale zajímavé sledovat, jak si podobně jako ve válečných filmech vymezují své území, uzavírají spojenectví a zejména ukazují na své úhlavní nepřátele.
Problém je, že se jedná spíše o válku na papíře a v zákulisí, protože na veřejnosti se o těchto věcech nemluví. V Česku je s drobnými rozdíly přibližně 15 takzvaných top kanceláří a zatím se ještě mají stále všechny obstojně. Proto raději udržují tichou válku, aby se zahájení té otevřené neobrátilo nakonec proti nim samotným.
Zakázka bez soutěže pro Klausova poradce |
Jejich válka by ale neměla zajímat pouze jejich vlastní právníky, ale v některých situacích i každého občana České republiky. Posledním důkazem je text publikovaný ve středeční MF DNES, který hodnotí zakázku získanou Karlem Muzikářem pro kancelář Weil Gotshal Manges na přibližně 25 milionů korun za emisi dluhopisů na financování tunelu Blanka.
V tuto chvíli bych nerad zpochybňoval objem této zakázky. Nemám k tomu dostatek informací. Dovedu si ale představit právní problémy, kde by tato částka byla odpovídající. Na jednu stranu emisní financování dluhopisů ve třech státech není tuctové založení nové korporace, ale současně je tato částka jako maximum i navzdory tomu poměrně vysoká.
Problém mám s něčím zcela odlišným, a to s částí textu, kde autor říká, že o zakázku na dluhopisy se nemohl ucházet nikdo jiný. Ale jistě, že mohl! Dokázal bych autorovi prakticky z patra vyjmenovat minimálně 10 dalších kanceláří, které by dokázaly financování v několika státech zvládnout a minimálně 5, které by to dokázaly s přibližně stejnou kvalitou jako kancelář pane Muzikáře.
Jak ale řekl Bohuslav Svoboda, Karel Muzikář je dobrým právníkem, a proto si zakázku zaslouží. Zde bych si dovolil drobně slova upravit a souhlasil, že tým pracující pro Karla Muzikáře je vynikající a této kanceláři se daří úspěšně zaměstnávat kvalitní právníky. Problém je ale zcela jinde. Problém je, že zde nedochází k žádné soutěži o cenu či kvalitu. Někdy být dobrý zkrátka nestačí a je třeba být nejlepší a nejsem si jistý, zdali i to právě v tomto případě platí.
Tunel mohl počkat
Jak bylo v textu velice správně poznamenáno – zakázka je na financování tunelu. Proč tedy nebyla vyhlášena prakticky žádná soutěž a byla použita jedna z forem zrychleného řízení? Zde musím souhlasit s Robertem Perglem, který právě proti tomuto protestuje. Padá snad tunel Blanka na střechy aut jezdících skrz něj a je třeba koupit rychle nové podpěry za 5 miliard korun? Nebo snad tmel na prosakující stěny?
Když jsem se byl naposledy v okolí projít, tak jsem nezaznamenal jediný důvod, proč by právě financování tohoto tunelu nemohlo počkat o několik týdnů či měsíců, aby jej mohla provést řádně vybraná kancelář. Budeme-li takto argumentovat vždy, tak můžeme v podstatě celou regulaci veřejných zakázek zrušit a přidělovat je stejně jako v soukromém sektoru. Možná efektivněji, ale netransparentně. Až absurdně působí potom Muzikářův komentář, že státu zachránil již 27 miliard korun na úspěšně vyhraných arbitrážích. Je to jako říci, že pokud je někdo vynikajícím hasičem, tak by měl být bez otázek přijat i do policejního sboru.
Padouch nebo hrdina, my jsme jedna rodina
Mám-li se vrátit k úvodní myšlence – nic nového se ale stejně ve válce nestane a nestalo, protože si většina kanceláří na situaci vlastně zvykla. Nikdo se nebude pozastavovat nad tím, že kancelář Weil Gotshal Manges získala opět další lukrativní zakázku. A to se ani nezmiňuji o dalších praktikách a pověsti, které krouží okolo mnoha kanceláří na trhu. Je totiž ohromně obtížné něco dokázat či například odůvodnit, že právě 25 milionů je příliš mnoho. Nikdo tak nemá zájem kritizovat, protože se to prostě nedělá.
Ona nakonec celá situace tak trochu připomíná legendární scénu z muzikálového představení Limonádový Joe: "Padouch nebo hrdina, my jsme jedna rodina." A to myšleno v dobrém i zlém. Ono přece nakonec i to financování dopadne dobře.
