Spisovatel Pavel Kohout chce na Malostranském náměstí v Praze obnovit dřívější pomník. Který? Snad onen prvorepublikový pomník francouzského slavisty Ernsta Denise, který se přičinil o obnovení české státnosti? Ale ne, jde mu o pomník rakouského maršála jménem Josef Wenzel Radetzky von Radetz, který byl z místa odstraněn brzy po 28. říjnu 1918. Nestačí mu již ani po roce 1989 nově instalované pomníky císaře Franze I, Albrechta von Waldstein v Praze a Franze Josefa I, Josefa II a bezpočet dalších mimo Prahu. Stále je to málo.
Josef Wenzel Radetzky von Radetz (1766-1858)
Na tendence a pokusy obnovování těchto tradic a pomníků, zrušených nebo odstraněných nikoliv totalitními režimy, nýbrž již první republikou, lze z národního hlediska odpovědět asi takto: Počátek vídeňského panství po Bílé hoře charakterizuje i respektovaný publicista-historik Petr Hora jako sociální a duchovní genocidu, která postihla všechny složky národa. Později Rakousko za vyspělými zeměmi v úrovni svobod a hospodářství spíše zaostávalo, více či méně omezovalo český jazyk, v některých ohledech dopřávalo lidem více svobody než komunismus.
Částečné politické uvolnění, které umožnilo konečně i Čechům zejména po roce 1860 dílčí politický a hospodářský rozkvět spadají spíše než dobrotivosti habsburských mocnářů na vrub geopolitické slabosti Rakouska, které bylo k těmto vstřícným krokům donuceno. Na druhé straně – na rozdíl od Habsburků – komunisté za jedenačtyřicet let své nadvlády u nás neposílali na smrt na bojišti statisíce Čechů, aby vykrváceli, slovy klasika, za zájmy jemu úplně cizí. Také pod vedením rakouského potentáta, jehož socha má být obnovena!
Neobnovujme tedy rakouské pomníky stejně jako neobnovujeme hákové kříže, srpy, kladiva, Stalina na Letné či Leninovy sochy. Ostatně maršálu Radetzky se dostalo dostatečných poct od těch, jimž sloužil především.
Josef Wenzel Radetzky von Radetz (1766-1858), jeho pomník v Praze, rok 1900
Lze však namítat i ze všelidského stanoviska: proč stavět sochu zrovna rakouskému okupantu severní Itálie, bojujícího proti Italům, kteří si chtěli žít vedle krajanů po svém? A to ještě ji umístit nedaleko italského velvyslanectví v Praze. Člověku, který za cenu asi čtyř tisíců zmařených životů prodloužil panství Habsburků a Vídně v části Itálie, aby se o půl generace později stejně osvobodili za cenu dalších krvavých bojů. Podle logiky Pavla Kohouta, vyzdvihujícího vojenské schopnosti maršála Radetzky, je mimo jiné člověk hoden tím větší úcty, čím úspěšněji násilím potlačuje vůli téměř 100 procent obyvatel okupované země. To je ale, pane Kohoute, i podle mnoha kosmopolitů něco jiného než když člověk brání svůj domov před cizími uchvatiteli.
Jaké ovoce přinášeli a jaké opovržení rakouští okupanti severní Itálie v tehdejší Evropě vyvolávali, je nasnadě i z dopisu anglického ekonoma Willama Nassau Seniora příteli, slavnému francouzskému politikovi a mysliteli Alexisi de Tocqueville z roku 1847: „Strávili jsme měsíc na severu Itálie, v rakouských dominiích. Je to melancholická země. Všude jsou tam stopy civilizace, která převyšovala to, co tam existuje nyní. Jsem rád, že jsem odtamtud pryč a nechávám za sebou špatné hostince, žebrající děti i venkovany v hadrech, kteří jsou však hezčí než vyšší stavy.“
Josef Wenzel Radetzky von Radetz (1766-1858), jeho pomník ve Vídni
Proč by se tedy měla, jak navrhuje Pavel Kohout, kvůli rakouskému katanu překládat dokonce i tramvajová trať, bylo-li by třeba? Raději tam vysaďme květiny nebo trávník. A peníze na konflikty vzbuzující pomníky můžeme využít vhodněji třebas v sociální oblasti.
Z textu Pavla KohoutaZ článku Obnovme pomník slavného českého pomahače Habsburků! MF DNES, 5. února 2011 Lze se vsadit, že následující otázku zodpoví z tisíce zhruba jeden člověk: Kdo z mužů narozených v jižních Čechách a pokřtěných jménem Jan byl nejúspěšnější vojevůdce? Jako tutový tip se nabízí rodák z Trocnova, který na počátku 14. století porazil počtem i výzbrojí dominující vojska křižáků a mocně ovlivnil osudy zemí Koruny české. Jenomže délkou služby i významem vítězství, která přepsala dějiny celé Evropy, ho v pomyslné knize rekordů překonává muž narozený o víc než čtyři sta let později na zámku Třebnice u Domažlic jakožto Jan Josef Václav Radecký z Radče. (…) Nemá-li člověk ideologické brýle, není-li chorobný nacionalista či pacifista, dospívá k názoru, že Johann Joseph Wenzel zůstal současně i Janem Josefem Václavem a jako takový byl i českým vojevůdcem Žižkova formátu: vyhrál klíčovou řež 19. století, když vypracoval úspěšné know-how pro čtvrtmilionovou armádu!  Pavel Kohout |
