Václav Bělohradský

Václav Bělohradský | foto: Josef Chuchma, Kavárna

Polemika nejen o jednom odstavci, který se týkal filozofa Václava Bělohradského

  • 4
Ztráta soudnosti se jmenoval materiál, který Josef Chuchma otiskl na titulní straně Kavárny v MF DNES 6. června. Na text zareagovali v textu zmíněná filmová dokumentaristka Erika Hníková a politolog a publicista Ondřej Slačálek. Zde jsou jejich reakce a dovětek autora původního textu.

Ztráta soudnosti

Erika Hníková: Směšují se tu dvě věci

Etrika Hníková, dokumentaristka

Ráda bych se vyjádřila k textu pana Chuchmy, který vyšel v příloze MF Dnes Kavárna dne 6. června. Autor ve svém textu píše: "14. července 2007 Kavárna publikovala text Adama Drdy Zneužívaní lidé bez domova, v němž Novému prostoru vytkl: 'Z časopisu se stal ideologický věstník současné krajní levice (jedním ze tří redaktorů je anarchista a aktivista Ondřej Slačálek). Otázka zní: má se k přímočarému šíření (jakékoliv!) ideologie opoužívat zrovna periodikum, jehož hlavním smyslem by měla být pomoc bližním v nouzi?' (...) Redakce vedená dokumentaristkou Erikou Hníkovou zanedlouho v Novém prostoru skutečně skončila. Hníkové jsem se důkladně vyptával, zda na tom Drdův text nesl podíl. Jednoznačně to odmítla; neshody s vydavatelem trvaly delší dobu a ona sama se již zase chtěla věnovat filmařským projektům.“

V Novém prostoru panovaly již delší dobu neshody mezi redakcí a majiteli, které se týkaly zejména systému distribuce. Můj odchod z redakce byl plánován delší dobu, redakce však měla zůstat a pokračovat v koncepci časopisu, která byla schválená vedením. Po vyjití zmiňovaného článku v MF DNES ze 14. července 2007 bylo vedení znepokojeno naší "levicovostí", kterou předtím schválilo a nechtělo na text reagovat. Text se tak stal jakousi poslední kapkou, na základě které se rozhodla odejít celá redakce. V případě, že by tento text nevyšel, by pravděpodobně došlo k tomu, že by redakce pokračovala v koncepci časopisu. V textu se tedy směšují dvě věci, odchod můj, který byl skutečně plánován delší dobu, a odchod celé redakce.

Erika Hníková
Autorka byla šéfredaktorkou Nového Prostoru v letech 2006-2007

Zneužívaní lidé bez domova

Článek Adama Drdy Zneužívaní lidé bez domova, který vyšel v Kavárně 14. července 2007 - najdete zde

Ondřej Slačálek: Soudnost, Nový prostor a úcta k faktům

Ondřej Slačálek

Josef Chuchma má ve svém článku Ztráta soudnosti (MF Dnes, 6. června 2009) pravdu, když říká, že se v české politické elitě a mezi veřejnými intelektuály šíří móda silně přehánějících výroků a neúcta k faktům. Vylíčením situace kolem odchodu redakce časopisu Nový Prostor před dvěma lety podal sám příklad přístupu, který kritizuje.
 
Kdo všechno přehání

Móda silných přirovnání, proti níž Chuchma píše, skutečně představuje pro českou veřejnou debatu problém. Je na pováženou, hovoří-li ministr vnitra následován řadou publicistů o házení vajíček na Paroubka jako o "principielně nacistických" útocích. Jenže pokud by chtěl autor analyzovat přepjatost různých výroků v české veřejné diskuzi, neměl by opomenout stránky svého vlastního listu. Označit kupříkladu rozhodnutí USA nestavět zde radarovou základnu za "malý Mnichov", jako to udělal autorův kolega Buchert, je přece právě tak groteskní přehánění. Nebo si autor skutečně myslí, že přinutit malou zemi k vydání velké části svého území a k rezignaci na svou obranyschopnost ve prospěch nacistické diktatury je srovnatelné s americkým rozhodnutím přehodnotit stavbu radaru?

Je ovšem pravda, že tuto kritiku už Chuchma provádět nemusí, vykonal ji za něj Václav Bělohradský. Ten ve své eseji analyzoval tuto i celou řadu dalších figur české pravicové publicistiky. Namísto Chuchmova ocenění si za to nicméně vysloužil jeho kritiku, a to kritiku dodejme značně nekorektní.

Autor totiž nedokázal vystavět protiargumenty prakticky k žádné tezi, kterou Bělohradský prezentoval, a tak jen některé z nich poněkud shazujícím způsobem shrnul, aby se následně v textu vypořádal pouze s jedním, vcelku okrajovým odstavcem Bělohradského textu: "Někdy v létě 2007 vyšel v Kavárně MF DNES článek o tom, že Nový prostor (časopis prodávaný bezdomovci mimo oficiální mediasféru) je levicový, a hle, v září už byla redakce vyměněna. Jestli to spolu souvisí, či ne, na to ať si každý odpoví sám, mně ale ta ideologická ostražitost připomíná 'mnoho minulého'.“ Následně Chuchma shrnuje kritiku Adama Drdy, uvádí, že MF DNES dala prostor i dvěma polemikám a že bývalá šéfredaktorka Erika Hníková Chuchmovi osobně potvrdila, že redakce odešla bez souvislosti s Drdovým článkem, což on sdělil Bělohradskému. Z toho odvozuje filozofovu neúctu k faktům.

Neúctu k faktům ale projevuje Chuchma - ve skutečnosti byl Drdův článek příslovečnou poslední kapkou k odchodu redakce, a právě to bylo Chuchmovi v rozhovoru, kterého se dovolává, sděleno.

Jak dělat časopis okraje?

Redakce, která chce dělat pouliční časopis, má v zásadě dvě volby. Buď se pokoušet o časopis, který z úcty k charitativnímu poslání nebude pracovat s kontroverzními tématy a nebude říkat provokativní názory - hlavní bude neurazit soucitného čtenáře. Rizikem je, že časopis, který neurazí, ani nezaujme. Naše redakce se pokusila o jiný přístup: dělat časopis živý, provokativní, nápaditý. S touto koncepcí jsme získali souhlas vydavatelů, ohlasy čtenářů a nakonec i zvýšení četnosti časopisu. Získali jsme ovšem také reakci Adama Drdy, který nás označil za "ideologický věstník současné krajní levice", aniž by si dal práci a své tvrzení doložil - hlavním argumentem mu (vedle "argumentů" ad hominem) byly citace feministek a rozhovor s americkým raperem, který pro nás zpracoval redaktor iDNES.cz. Ke své dojmologii dostal prostor více než jedné tiskové strany; redakce tehdy podtrhla pamfletistický tón úderným titulkem („Zneužívaní lidé bez domova“) a manipulativními popisky ke grafice (ilustraci k rozhovoru s ekologickým aktivistou Petrem Kužvartem "Člověk se chová jako plevelný živočich" doprovodil popisek "Nový prostor proti plevelným lidem" - z kritiky chování lidstva jako celku tak redakce dovednou přesmyčkou udělala fašistoidní představu, že někteří lidé jsou "plevelní").

Chuchma má pravdu, když říká, že "neshody (redakce) s vydavatelem trvaly delší dobu"; týkaly se ale jiných věcí, především chování k prodejcům časopisu, lidem na sociálním okraji, které nám přišlo zbytečně striktní. Pokud jde o koncepci časopisu, tehdejší vydavatel ji několikrát schválil a několikrát nás pochválil za její uskutečňování. Až článek Adama Drdy vedl vydavatele ke snaze nás omezit a když vystoupil proti tomu, abychom do MF DNES poslali svou reakci na Drdův útok (aby se kauza dál "nerozmazávala"), pochopili jsme, že za námi nestojí, že už nebudeme moci dělat časopis svobodně a podle schválené koncepce a z redakce jsme odešli. Nechtěli jsme způsobovat problémy časopisu, s jehož cílem dát výdělek lidem na sociálním okraji se ztotožňujeme, a proto jsme nechtěli náš odchod a jeho okolnosti veřejně rozebírat. Nijak jsme ale neskrývali, že Drdův článek v něm svou roli sehrál, a dozvěděl se to i Josef Chuchma. Je zvláštní, že si nepamatuje to, co slyšel, ale to, co si patrně přál slyšet.

Autor se ve svém článku snaží najít příčinu nesoudných výroků a nalézá ji v generačním konfliktu - staří již nerozumí nové době a jejich životní trpkost odráží podle autora nesoudnost a panika. To může být jistě část pravdy, omezit se na ni by ale znamenalo kreslit nevěrohodný obrázek soudného mládí a nesoudného stáří. Mladá generace je ale právě tak často inspirována zjednodušujícími výroky a nesoudnými formulacemi, jako jsou ty kritizované v článku. A formou paniky může být i panika před kritickým pohledem na vlastní činnost, kterou předvedl Chuchma v reakci na Bělohradského a v níž uplatnil přesně to, co neprávem vyčítal jemu: neúctu k faktům.

Ondřej Slačálek
Autor byl redaktorem Nového Prostoru v letech 2006 - 2007

Josef Chuchma: Velká slova, malé argumenty

Josef Chuchma, redaktor MF DNES

Na tyto dvě reakce - a zejména na druhou z nich - nejde neodpovědět. Už pro ten - z mého pohledu - poněkud zvláštní přístup Eriky Hníkové, která mi zavolala, že by na můj text ráda krátce reagovala, že by ze svého pohledu ráda upřesnila odstavec, který se v mém článku týkal časopisu Nový prostor. A když e-mail od ní došel, nestála v něm pouze její reakce, nýbrž byla přiložena i reakce jejího někdejšího kolegy Ondřeje Slačálka, prý, jak v mailu stojí, "dle naší telefonické dohody". Ale žádná taková dohoda, že svůj text napíše i Slačálek, neexistovala; jeho jméno v této souvislosti zkrátka nepadlo.

To zde připomínám jen a pouze proto, že jak Erika Hníková, tak (a zejména) Ondřej Slačálek zpětně interpretují tehdejší, dva roky starý hovor, jenž byl plný otázek a výrazů jako "zřejmě" a "nejspíš", jako zcela jednoznačné sdělení, že článek Adama Drdy zapříčinil odchod redakce. Chci tím prostě říct, že telefonát jako způsob komunikace může být - a často je - plný šumů, mnohdy a většinou neúmyslných. A také, že zpětně se některé události jeví zjednodušeněji, než se udály...

K tvrzením Ondřeje Slačálka několik vět. Nikde jsem ve svém textu nepsal o módě silných přirovnání. O žádnou módu také vůbec nejde, běží o jistou tendenci, která s módou nijak nesouvisí. Slačálek dále píše, že Václav Bělohradský v textu Nečitelná země analyzoval řadu "figur české pravicové publicistiky". Pokud autor neměl na mysli figury stylistické, což z jeho textu není patrné a nezdá se být pravděpodobné, pak je třeba říci, že kromě Bohumila Pečinky (toho Bělohradský chválí) filozof konkrétně nezmiňuje jediné jméno! Leda tedy, že obecné označení "pravicová publicistika" automaticky zahrnuje každého, kdo publikuje v periodiku, které někdo, třeba Ondřej Slačálek, nazve pravicovým.

Cílem mého textu nebylo vypořádat se s Bělohradského Nečitelnou zemí, rozebrat ji "na prvočinitele" - to by musel vzniknout materiál pouze o tomto příspěvku, který z filozofovy produkce považuji za snad vůbec nejslabší, protože klipovitě, neuroticky splétá věci, které spolu mohou souviset snad jen dle pohodlného tvrzení, že vše souvisí se vším.

Tvrzení, že označení "plevelní lidé" (které - to uznávám - není přesnou parafrází sousloví věty "Člověk se chová jako plevelný živočich") vyvolává fašistoidní představu, vyžaduje opravdu značnou dávku zlovolnosti.

A konečně: v textu jsem se úmyslně vyhnul pojmům mládí a stáří, tedy takovému vymezení generačního konfliktu, který je jasně definován fyzickým věkem; a právě toto vymezení mi do úst vkládá Ondřej Slačálek. Tím se dostáváme k obecnější a jistě ne nezajímavé otázce, čím a jak je v současnosti definována a tvarována generace. Je totiž možné, že generační pnutí - a moje zkušenost s hovory s některými studenty na FSV UK, kde vedu jeden seminář, mi tak napovídá - existují napříč generacemi a uvnitř jednotlivých generací. A jsou vymezeny jak komplexní škálou emocí, kulturních potřeb, tak třeba sociálním statusem. A pak se "kupodivu" může stát, že určití čtyřicátníci si daleko lépe rozumí s některými dvacátníky, že přes generace lze zakoušet a sdílet obdobné pocity a názory - a naopak se zcela rozcházet s jinými skupinami svých vrstevníků.

Josef Chuchma
redaktor MF DNES


Nejlepší videa na Revue