Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

POLEMIKA: Chuchmo, takhle se nepíší recenze! spílá autor M. Janata

  8:18aktualizováno  8:18
"Esej Michala Janaty Sypká nehmatnost smrti se pohybuje mezi málo vídanou intelektuální autobiografií a narcistním spiskem bolestína," napsal Josef Chuchma 18. června do Kavárny MF DNES, v recenzi na zmíněnou knihu. Michal Janata reagoval textem, který pod recenzí přetiskujeme; stejně jako následnou Chuchmovu repliku.

Z knihy Michala Janaty Sypká nehmatnost smrti | foto: Kavárna

RECENZE JOSEFA CHUCHMY

Já na to přece měl nárok

Člověk okradený dějinami i příbuznými o příležitosti. Muž věčných náběhů. Tak sám sebe vidí publicista a kritik Michal Janata (1952) ve své první publikované knize Sypká nehmatnost smrti. Ve velmi osobně laděném eseji autor vytahuje na světlo své běsy a úzkosti, svůj osobní příběh. A vše v tom textu vztahuje ke smrti coby principu, jenž je neodmyslitelný od života, který je pro každého z nás daný, a přitom – respektive právě proto – nepochopitelný a neuchopitelný.

Janata vystudoval na pražské filozofické fakultě historii. Vyplivnut byl do nehybnosti normalizace a z toho se už nikdy nevzpamatoval. Svá nejproduktivnější léta strávil v dělnických povoláních a bydlel (zaživa umíral, tak to vidí) na kladenském sídlišti. Po listopadu 1989 prošel řadou redakcí (například Český týdeník, Týden, Lidové noviny, nakladatelství Mladá fronta), nyní pracuje pro Národní technickou knihovnu. S tímhle vším se v eseji svěřuje, komentuje to, vrací se k tomu. Vysloveně autobiografické partie prokládá úryvky z různých svých studií nebo článků, vesměs nepublikovaných, což pokaždé neopomene připomenout. Staví se do role věčného outsidera a zajatce provizornosti - jednou tepajícího s vehemencí titána, jenž osaměle pobývá na (intelektuální) hoře, která se nachází nad vším tím zaopatřovacím hemžením, podruhé v pozici sebemrskačsky pochybujícího osamělce.

O knize

Michal Janata: Sypká nehmatnost smrti

Fotografie Petra Růžičková, Pulchra, Praha 2010 (vyšlo 2011), 160 stran, doporučená cena 229 korun.

Ta druhá z poloh se mu dá věřit méně, kteréžto tvrzení je založeno nejen na vnímání eseje Sypká nehmatnost smrti, nýbrž i na zkušenosti, kterou pisatel této recenze učinil s Janatou: krátce po vydání své knihy mu autor zaslal cosi jako recenzi na ni s nabídkou publikace, po jejímž logickém odmítnutí, ale ovšem i ujištění, že běžná recenze se připravuje, se Janata pravidelně e-mailem táže, kdy se tak stane.

Obálka knihy Michala Janaty Sypká nehmatnost smrti

Obálka knihy Michala Janaty Sypká nehmatnost smrti

Kdo je komu peklem?

Sypká je nejen „nehmatnost smrti“, nýbrž i struktura Janatova lamentačního eseje, v němž přesýpá posvátné s profánním a osobní s nadosobním - za asistence několika černobílých, do strukturální abstrakce ponořených snímků Petry Růžičkové.

Janatův kulturně-historický rozhled je nesporný, jeho formulační dovednosti a barvitost jazyka jsou neoddiskutovatelné. A výrony jeho nevyléčitelně zraněné duše můžeme v jejich veřejné rovině přijmout coby dobový znak: jako příklad velmi ambiciózního a kritického ducha, který nemohl a nechtěl po skončení studií najít společenské uplatnění a polistopadovou epochu zjitřeně vnímá jako pokračování předchozí mizerie jinými prostředky, protože faktickou moc si podle něj v zemi uchovali ti, kteří si ji budovali už za komunismu. V rovině osobních ataků se ovšem u Janaty potkáváme s nenávistí až děsivou a s dikcí toho, kdo měl nárok na to, aby mu byly vytvořeny podmínky k práci a k životu, avšak vyslanci zla mu je odepřeli, přičemž těmi zrůdami byli lidé jeho krve.

Z knihy Michala Janaty Sypká nehmatnost smrti

Z knihy Michala Janaty Sypká nehmatnost smrti

„Jsem posledním svědkem dojemně amatérských, ale zároveň pozoruhodně systematických genealogických pokusů svého dědy Josefa Václava Hanuše. Toto dílo spálil v kotli ústředního topení jeho zeť, můj otec. (...) Desítky let archivního studia pohltil kotel, jenž vyhříval a možná ještě vyhřívá naprosto nicotnou existenci mé sestry a její rodinné svity,“ píše v jedné z obžalujících partií Janata a kalibr vzápětí ještě zvětšuje, když sestru uvádí celým jménem a situuje nemovitosti, které ona obývá „navzdory silné stopě, kterou jsem těmto prostorům vtiskl“. Sestru vidí takto: „Nicka s životními podmínkami, jež jsem tolik potřeboval ke svému dílu. Omezená až k bezrozměrnosti bodu, to je její obzor bez obzoru. Olenka, Olga, suchý list staropanenské kůže šustící nicotou. Její bezbarvá, mrtvolná intonace, její popínavost k ,tatínkovi‘, poslušnost daná nikoliv oddaností, ale osobní beztvárností. Vždycky z ní na mě prýštila nicota. Nicotnost nikoliv zábavné, nikoliv chytré, nikoliv vzdělané osoby.“ Peklo jsou ti druzí, stvrzuje Janata Sartrovo tvrzení, ale těmi svými slovními pomstami jej kompletuje: Peklem jsme si i my sami.

„Mým základním životním vyladěním je úzkost. Ta je rozeklaná (má dva jazyky), jedním hrotem je smrt, druhým jsou lidé,“ píše na konci Sypké nehmatnosti smrti Michal Janata, plodně nemocný muž, zavalen sebou samým, který má sice ženu a dvě děti, ale o nich mu v eseji zbudou jen krátké registrující zmínky.
                                                                                                Josef Chuchma

Z knihy Michala Janaty Sypká nehmatnost smrti

Z knihy Michala Janaty Sypká nehmatnost smrti

X X X

OHLAS MICHALA JANATY zaslaný autorovi e-mailem s dovětkem: "Vážený pane Chuchma, doufám, že budete mít aspoň tolik slušnosti, že mou repliku otisknete."

Škoda, že Chuchmova recenze z Kavárny (18. 6. 2011) není kritickým rozborem způsobu, jakým je má kniha komponována, ale inklinuje jednoznačně k žánru pamfletu. Účelem je nikoliv kriticky analyzovat knihu, ale zcela jednoznačně ušít autorovi z ostudy kabát. Recenzent bojovně rozohněný nad padoušstvím autora Sypké nehmatnosti smrti píše sice o děsivé intenzitě nenávisti, kterou na něj některé pasáže mé knihy působí, ale sám se jí poddal se skutečně obdivuhodnou brizancí. Pokud si přečte jeho výpad kriticky vnímající čtenář, položí si především otázku, proč v něm převažují odkazy k mimoliterárním reáliím. Autor je tu podroben soudu nikoli proto, že by napsal špatné dílo, ale protože je ublížený padouch sesílající blesky hněvu na své čtenáře. Chuchma je velice obratný manipulátor. Z kontextu vytržené pasáže mají ilustrovat dopředu vytvořený „názor“ a k denunciaci autora slouží bombastické titulky jako „Já přece na to měl nárok“ a „narcistní spisek bolestína“, tedy jazyk, který by člověk očekával spíše u Blesku než u rubriky pro takzvaně náročné.

Předně se ale kádruje autor, příznačně právě v době, kdy se normalizací postižení stávají ve společnosti nežádoucími a je třeba je ostrakizovat. K čemu jsou informace o tom, že jsem Chuchmovi poslal recenzi, že jsem mu posílal mail atd., když se nikdy jindy o podobných věcech nepíše? Přitom právě v tomto punktu usvědčil horlivý bojovník proti škůdcům národní jednoty jediné správné interpretace normalizace sám sebe. Přece nebude sám sebe diskvalifikovat tvrzením, že nevěděl, že jsem mu posílal literární mystifikaci, podepsanou komicky znějícím pseudonymem Gundulf Lípa. Pakliže to nepoznal, pak si vůbec netroufám hodnotit jeho způsobilost ke všem jeho jiným kritickým úkonům. Je-li to úmysl, pak zcela vědomě klamal čtenáře. Pro představu čtenáře, má recenze s názvem Hmatná sypkost braku začínala takto: „Pokud bychom mohli knize Michala Janaty Sypká nehmatnost smrti připsat nějaké prvenství, pak je to okolnost, že je to nesporně nejhorší česká kniha za přinejmenším padesát let. V míře absence literárních kvalit se může směle rovnat (či je spíš převyšuje) nejhůře napsaným knihám, jejichž výčet by byl na druhé straně pro ně urážkou, neboť vedle Janatova výtvoru působí i nejnižší brak jako literární skvost. V tomto ohledu je Sypká nehmatnost smrti skutečně nehmatatelnějším literárním škvárem, který se zrodil v nejhlubším suterénu pseudoliterárních subkultur.“ Může vůbec existovat nějaký člověk, který nepochopí, že je to mystifikace a zároveň parodie na normalizační jazyk? A kdo by si vůbec dokázal představit, že se pan Chuchma rozpomene na své normalizační angažmá v Mladém světě a předvede jazyk, který pochází spíše z nejhoršího období komunismu?

Z knihy Michala Janaty Sypká nehmatnost smrti

Z knihy Michala Janaty Sypká nehmatnost smrti

Vůbec bych na článek nereagoval, kdyby z něho až příliš a neskrývaně nečišela snaha mě kriminalizovat a diskreditovat. Už celé to aranžmá: půlstránková fotografie uvedená vinětou Ztělesněná úzkost, již zmíněné titulky a psychiatrické nápovědi jako „plodně nemocný muž“.  To jsou metody až příliš připomínající diskreditační kampaně tajné policie. Celý text je vystavěn tak, aby na co nejmenší ploše bylo možno představit autora jako gaunera a psychopata. Ve společnosti, kde po celou komunistickou éru hrála psychiatrie úlohu prodloužené ruky Státní bezpečnosti, je zahrávání si s psychiatrickým nálepkováním opravdu nebezpečné. Výrazy jako „plodně nemocný muž“, „vyslanci zla“ a podobně jsou lexikem komunistických náhončí ne z normalizace, ale přímo z pekla 50. let.

Zbývá klasická a v(d)ěčná otázka. Cui prodest?  Mezi mnoha možnostmi zvolme její krajní póly. Buďto si pan Chuchma nad mou knihou uvědomil, že ne všichni jako on měli privilegované postavení komunistického žurnalisty, ba dokonce že byli ti, kteří svou osobní integritu zaplatili málem cenou největší, vždyť Sypkou nehmatnost smrti inspirovala právě zvláštní otrava až podezřele spjatá s vydáváním časopisu Pramen panny v tuhých časech normalizace. Nebo, což asi může znít paranoidně, ale vzhledem k tomu, co dnes vyplouvá na povrch, to zase tak nadnesené není, pan Chuchma velmi umně splnil něčí zakázku na mou likvidaci cestou diskreditace v opravdu někdejším stylu. 
                                                                                                   Michal Janata
X X X

REPLIKA JOSEFA CHUCHMY

Pamflet je psán s úmyslem někoho nebo něco zhanobit, demaskovat, nenechat na předmětu psaní nit suchou. V pamfletické recenzi autor zásadně, ba výhradně akcentuje zápory díla. Čtenář mé recenze nechť si sám udělá obrázek, zda ta naplňuje tento nezbytný rys pamfletu, k němuž ji Michal Janata řadí.

Michal Janata se rozčiluje: „Autor je tu podroben soudu nikoli proto, že by napsal špatné dílo, ale protože je ublížený padouch sesílající blesky hněvu na své čtenáře.“ Fakticky se věc má takto: „autor je podroben soudu“ v každé recenzi; Janata do díla neskrývaně nasazuje sama sebe, nefabulovaně píše o sobě, a tudíž integrální součástí jeho eseje je jeho osobnost, a nelze ji nebrat v potaz a soustředit se výhradně na kompozici díla. Vlastnosti, jimž v eseji dal průchod a bez nichž by tento jeho text ani nemohl vzniknout, na každého nějak působí. Jak působí, do toho Janatovi-autorovi již nic není. On přece nemůže být jakýmsi dodatečným korektorem jím do světa vypuštěného textu; korektorem toho, že si recenzent v Sypké nehmatnosti smrti všiml některých pisatelových osobnostních rysů. Janatovi můj způsob četby jeho eseje sice nevoní, ale on není a nemůže být tím, kdo to může uvádět na „pravou“ míru. Janata si prostě plete role, neboť vlastně praví: Takhle o mně nepište, takový já nejsem! Ale věru není na žádném člověku, aby říkal druhým, co si o něm mají myslet. Mínění druhých o nás se odvíjí od našich činů, a v Janatově případě je tím činem jeho kniha.

Co se týče Janatou zmíněné mystifikace, kterou mi zaslal a z níž cituje, pak je příznačné, že nenapsal, proč tuhle mystifikaci stvořil a proč ji vůbec do nějaké redakce zaslal. Protože takový krok není nejen nezvyklý, ale je i trapný. Má to vážný autor, jímž Michal Janata v Sypké nehmatnosti smrti - navzdory všem výtkám k tomuto eseji - nesporně je, zapotřebí?

Esejistovy závěrečné vývody o metodách „až příliš  připomínající diskreditační kampaně tajné policie“ ukazují, že i tak esteticky a intelektuálně trénovaný duch, jako je ten Janatův, dokáže zplodit konstrukci myšlenkově zcela nejapnou. A Janatova tečka, totiž že není vyloučeno, že jsem „velmi umně splnil něčí zakázku na mou likvidaci cestou diskreditace“ je už jen nechutná. Žít v roce 2011 s takovými představami o své důležitosti a společenské nebezpečnosti musí být opravdové peklo.
                                                                                                            (jch)



Za slzy se nestydím, člověku to pomůže, přiznal Jančařík v Rozstřelu



Hlavní zprávy

Nejčtenější

Po těžké nemoci zemřela ve věku 49 let wimbledonská vítězka Jana Novotná

Wimbledonská vítězka Jana Novotná (1998)

Český tenis přišel o jednu ze svých nejvýraznějších osobností, v neděli zemřela wimbledonská šampionka Jana Novotná....

Právníci přechytračili soud. Vyhýbali se mu až do promlčení činu

Obžalovaní Karel Hnilica a Lenka Hnilicová na snímku z prosince 2012

Manželský pár advokátů Hnilicových názorně demonstroval, jak je v Česku možné se vyhnout trestu od soudu. Byť jde o...



Ve věku 39 let zemřel veterán Mevald vyznamenaný za službu v Afghánistánu

Prezident Miloš Zeman a český voják Jaroslav Mevald při slavnostním udílení...

Ve věku 39 let zemřel v pátek náhle český veterán Jaroslav Mevald zraněný v roce 2014 v Afghánistánu. Za hrdinství,...

U požáru motorestu na dálnici D10 zasahovali hasiči i v noci

Motorest Čtyři kameny u dálnice D10 nedaleko Hlavence u Prahy na snímku z 19....

Středočeští hasiči v noci na neděli pokračovali v hašení požáru motorestu Čtyři kameny na mladoboleslavské dálnici...

Dopravní podnik testuje gumové bodáky, mají zastavit přebíhače kolejí

Na tramvajové zastávce v Braníku dopravní podnik testuje zábrany v kolejišti...

Pražský dopravní podnik zkouší na jedné z tramvajových zastávek v Braníku gumové zábrany ve tvaru malých bodáků. Mají...

Další z rubriky

ZÁPISNÍK: Potáhneme na Sýrii! Čeští komunisté milují Severní Koreu

Syrští povstalci v bojích o město Chanasír nedaleko Aleppa (27. srpna 2013)

Moderátor usnul, mezi českými novináři se objevily výzvy k válčení a komunistický hejtman mluvil s velvyslancem KLDR o...

Sbohem! Editor Kavárny on-line Josef Chuchma se loučí

Sbohem, Kavárno... (Za ilustrační snímek byl zde použit záběr, na němž se 4.

K třicátému červnu 2013 byla uzavřena dosavadní existence Kavárny on-line, která vznikla z mé iniciativy, coby editora...

ZÁPISNÍK: Troubové a hněv. ČSSD, ani Zeman nechápou míru vzteku v zemi

Sjezd ČSSD v Brně - (zleva) brněnský primátor Roman Onderka, jihomoravský hejtman a kandidát na předsedu ČSSD Michal Hašek a Zdeněk Škromach (18. března 2011)

Soutěž o nejpitomější výmluvu v sociální demokracii. Podlehl Zeman přesvědčení o neomylnosti? Babiš jde nahoru. To jsou...



Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.