Protože původních českých her není mnoho, vznikají v nelehkých podmínkách, jsou určeny pro malý trh a stojí málo peněz, bývají hodnoceny podobně jako tuzemské filmy jaksi shovívavěji. Nad technickou stránkou věci se oko jistě přimhouřit dá, nikoliv však nad nedostatkem fantazie a invence, který je v našich poměrech bohužel až příliš často s oblibou nahrazován prázdným a trapným vtipkováním za každou cenu.
Polda je klasická adventura - tedy hra s příběhem v níž hledáte a sbíráte předměty, používáte je k různým účelům, hovoříte s lidmi které potkáváte a řešíte nějaký úkol. Její děj se odehrává v malebné české vesničce Lupany, kde zmizí dva lidé a tupý policista Pankrác se ujímá vyšetřování velmi symbolickou úvahou nad tím, co špatného snědl, že se cítí tak blbě.
Příběh adventury by měl být kvalitní a zajímavě se rozvíjející, aby udržel hráčův zájem po celé dlouhé hodiny. Dobrá detektivní zápletka je přitom skvělou možností, jak tenhle předpoklad naplnit. Na rozdíl od přemíry vtípků - či spíše posměšků! - se ale ničím takovým Polda rozhodně nevyznačuje.
Při pátrání se setkáváte s všelijakými "komickými" postavami z českých luhů a hájů. Otrávená prodavačka, zvědavá sousedka v okně, natvrdlý úředník, spousta senilních důchodců, připitomělý voják se zeleným mozkem, šílený sebevrah, bezdomovec v popelnici, záletná manželka, manželka semetrika a tak dále, přičemž IQ většiny postav se pohybuje kolem třiceti. Rozhovory příběh nikterak zvlášť nerozvíjejí a řada z nich je zbytečně rozvláčná - celé je to o jediném - vypořádat se nějak s demencí dané postavy a najít cestu k další, podobně dementní postavě. Ke splnění těchto úkolů je Polda nadán jedinečnými vlohami - je totiž ještě o něco hloupější, než ostatní. Nu a na konci se dozvíte, jak to s tím únosem vlastně je - to už jste ale ze všeho tak zhlouplí, že sedíte u monitoru s dudlíkem v puse a je vám to celkem jedno.
Polda spadá do stejné kategorie her jako například Horké léto či Sedm dní a nocí, i když jeho humor přece jen snad není až tak děsivě ubohý. Dalším drobným kladem je, že "ulítlost" hry občas dosáhne takového stupně, že je to docela zajímavé. K takovým momentům patří například rozhovor Poldy s vojákem na téma vtipů o vojácích a policistech či neuvěřitelná scéna z redakce novin, v níž šéfredaktor hraje v pracovní době počítačové hry.
Jinak ale musím zmiňovat zase jen nedostatky. V inventáři se vám rychle nakupí více než třicet předmětů a připomenete si tak slabinu nechvalně známou z prehistorie her tohoto typu - nutnost zoufalého zkoušení všeho na všechno. Teoreticky by sice měly být problémy řešitelné za pomocí logiky, ale ta je jak známo tím, na co budete muset velmi rychle zapomenou. A navíc se o většině předmětů, na něž ukážete myší, nedozvíte nic - na dveřích se zjeví nápis dveře, na lampě stojí psáno lampa. Přitom popis předmětů bývá u adventur důležitým vodítkem.
K tomu všemu vyhrává ubíjející jednotvárná hudba (dá se naštěstí vypnout) vytvořená nejspíše tak, že na syntetizéru kdosi poslepu stiskl některou z kláves s automatickým rytmem a rozhodl, že právě to musí hráče provázet podstatnou částí Poldy. Na to, aby hudba citlivě dotvářela atmosféru podle místa, kde se nacházíte, není ani pomyšlení. Protože lokace většinou žádnou zvláštní osobitost - přes vcelku pohlednou grafiku - nemají, hudba vlastně ani nic dokreslovat nemůže.
Tvůrci her i u nás si naštěstí již začínají uvědomovat nutnost profesionálního namluvení - v humorných taškařicích pak samozřejmě dostávají příležitost herci, které můžeme spatřit v různých estrádách televize Nova. Zdeněk Izer "exceluje" v Horkém létu, v Poldovi Luděk Sobota. Kvalitní namluvení, alespoň pokud nejde o televizní večerníček, nevznikne ovšem tak, že tři herci, třebas známí a populární, nadabují monotónním hlasem většinu postaviček ve hře.
Takže pokud dáte na negativní reklamu nebo jste se bavili u Horkého léta a milujete televizní pořady typu Juklík jede, po Poldovi sáhněte. Těm ostatním, kteří se chtějí potěšit napínavým detektivním pátráním, které je s vkusem a mírou kořeněno inteligentním humorem, bych doporučil například vynikající - a do češtiny přeložený - Broken Sword.
Polda je klasická adventura - tedy hra s příběhem v níž hledáte a sbíráte předměty, používáte je k různým účelům, hovoříte s lidmi které potkáváte a řešíte nějaký úkol. Její děj se odehrává v malebné české vesničce Lupany, kde zmizí dva lidé a tupý policista Pankrác se ujímá vyšetřování velmi symbolickou úvahou nad tím, co špatného snědl, že se cítí tak blbě.
Příběh adventury by měl být kvalitní a zajímavě se rozvíjející, aby udržel hráčův zájem po celé dlouhé hodiny. Dobrá detektivní zápletka je přitom skvělou možností, jak tenhle předpoklad naplnit. Na rozdíl od přemíry vtípků - či spíše posměšků! - se ale ničím takovým Polda rozhodně nevyznačuje.
Při pátrání se setkáváte s všelijakými "komickými" postavami z českých luhů a hájů. Otrávená prodavačka, zvědavá sousedka v okně, natvrdlý úředník, spousta senilních důchodců, připitomělý voják se zeleným mozkem, šílený sebevrah, bezdomovec v popelnici, záletná manželka, manželka semetrika a tak dále, přičemž IQ většiny postav se pohybuje kolem třiceti. Rozhovory příběh nikterak zvlášť nerozvíjejí a řada z nich je zbytečně rozvláčná - celé je to o jediném - vypořádat se nějak s demencí dané postavy a najít cestu k další, podobně dementní postavě. Ke splnění těchto úkolů je Polda nadán jedinečnými vlohami - je totiž ještě o něco hloupější, než ostatní. Nu a na konci se dozvíte, jak to s tím únosem vlastně je - to už jste ale ze všeho tak zhlouplí, že sedíte u monitoru s dudlíkem v puse a je vám to celkem jedno.
Polda spadá do stejné kategorie her jako například Horké léto či Sedm dní a nocí, i když jeho humor přece jen snad není až tak děsivě ubohý. Dalším drobným kladem je, že "ulítlost" hry občas dosáhne takového stupně, že je to docela zajímavé. K takovým momentům patří například rozhovor Poldy s vojákem na téma vtipů o vojácích a policistech či neuvěřitelná scéna z redakce novin, v níž šéfredaktor hraje v pracovní době počítačové hry.
Jinak ale musím zmiňovat zase jen nedostatky. V inventáři se vám rychle nakupí více než třicet předmětů a připomenete si tak slabinu nechvalně známou z prehistorie her tohoto typu - nutnost zoufalého zkoušení všeho na všechno. Teoreticky by sice měly být problémy řešitelné za pomocí logiky, ale ta je jak známo tím, na co budete muset velmi rychle zapomenou. A navíc se o většině předmětů, na něž ukážete myší, nedozvíte nic - na dveřích se zjeví nápis dveře, na lampě stojí psáno lampa. Přitom popis předmětů bývá u adventur důležitým vodítkem.
K tomu všemu vyhrává ubíjející jednotvárná hudba (dá se naštěstí vypnout) vytvořená nejspíše tak, že na syntetizéru kdosi poslepu stiskl některou z kláves s automatickým rytmem a rozhodl, že právě to musí hráče provázet podstatnou částí Poldy. Na to, aby hudba citlivě dotvářela atmosféru podle místa, kde se nacházíte, není ani pomyšlení. Protože lokace většinou žádnou zvláštní osobitost - přes vcelku pohlednou grafiku - nemají, hudba vlastně ani nic dokreslovat nemůže.
Tvůrci her i u nás si naštěstí již začínají uvědomovat nutnost profesionálního namluvení - v humorných taškařicích pak samozřejmě dostávají příležitost herci, které můžeme spatřit v různých estrádách televize Nova. Zdeněk Izer "exceluje" v Horkém létu, v Poldovi Luděk Sobota. Kvalitní namluvení, alespoň pokud nejde o televizní večerníček, nevznikne ovšem tak, že tři herci, třebas známí a populární, nadabují monotónním hlasem většinu postaviček ve hře.
Takže pokud dáte na negativní reklamu nebo jste se bavili u Horkého léta a milujete televizní pořady typu Juklík jede, po Poldovi sáhněte. Těm ostatním, kteří se chtějí potěšit napínavým detektivním pátráním, které je s vkusem a mírou kořeněno inteligentním humorem, bych doporučil například vynikající - a do češtiny přeložený - Broken Sword.
| |||||||||||||||||||||||||||||||
 Natvrdlý voják brání cvičiště |
 Setkání se senilními staříky |
 Před bačovou chaloupkou |
 S bačou je těžká domluva |
