Známe to už od komunismu, a možná že jsme takoví byli i před ním: zákony trochu platí, trochu zas ne.
Smysl mají někdy lepší, jindy nejasný nebo žádný, jedno ustanovení popírá druhé, mezi tím se prochází namyšlený šafář, tomu vypálí pokutu, tomu zas ne, jednou oprávněně, jindy jen tak z rozmaru pokutu zvýší či sleví nebo odpustí.
Někdy přivře obě oči, jindy je jak břitva. Když se rozezlí, vypálí pokutu za kdeco malicherného - asi mu není jasné, proč tu pokuty jsou. Nikoliv proto, aby si stát vylepšoval rozpočet, nýbrž proto, aby se občané drželi zákona.
Ale je to trochu jedno: někdy mu zaplatíme, jindy zas ne. Na stole má miliony hříšníků - hrábne asi do té haldy, náhodně někoho pronásleduje, žene k soudu, na jiného zapomene. Je to loterie.
Co by však stát neudělal pro kamaráda - hrábne mezi hříšníky a už je kamarád v koši - mimo trest. Kamarád a ten, kdo zaplatí. S právem to má společného málo. Každý motorista ví, že smyslem pokut není zvýšit bezpečnost dopravy, nýbrž dát pokutu. Stát občany trestá, obírá a vychovává jako by on byl otec a občané nějaká dítka.
Zkuste to obrátit - trestejme stát za totéž: nedodal jsi včas pokuta. Porušil jsi předpis - pokuta! Poškodil jsi občana - pokuta! Kombinace hojného a většinou nesmyslného pokutování s chaotickou benevolencí při výběru pokut potřebuje ke skvělému chodu třetí složku: nedotknutelnost úřadu! Má ji. Stát občanům může udělat cokoliv, občané jemu nic. Je to dědictví z dob, kdy stát byl dráb a občan nevolník.
Představy, že stát je něco velkého, božského a vznešeného, zatímco občan je jen červík, jsme se nezbavili dodnes. Proto je pokuta něco jako posel boží nám smrtelníkům. Smyslem modernizace, která nás nečeká, protože o ni nikdo nestojí, je vytvořit stát, který je míň než občan, zato mu přesně slouží, funguje levně, spravedlivě.
Šafářovu hůl a déšť pokut do skříně, zato zdvořilou úklonu před majestátem svobodného občana, na to čeká náš stát. Čeká a nedočká se. Vše bude po starém. Ošulit liknavého šafáře je větší slast než hrdě platit pokuty.
