Zároveň jmenoval nejzasloužilejší české internacionály od Františka Drtikola po Josefa Koudelku. Pointou byla naděje, že reflexe převzaté výstavy s podtitulem Poklady světové fotografie 19. a 20. století pomůže tříbit naše názory na současnost výtvarného umění.
Přiznání – bez perspektivy
Sbírka Banky Austria rekapituluje věru znamenité příspěvky soudobé kultuře. Jenže čím zajímavější exponáty, tím více připomínají nevyjasněný status fotografie v nejprestižnějším tuzemském muzeu vizuálních umění, tedy v Národní galerii Praha. O to důležitější se zdá, že s tříbením neprodleně začal sám Vlček, když prohlásil:
a) "sběratelskou reflexi světové fotografie jsme zanedbali";
b) "absence fotografie ve sbírkách Národní galerie je fatální";
c) "v České republice si nemůžeme dělat naději, že bychom mohli vytvořit reprezentativní sbírku světové fotografie";
d) "do budoucna si nelze představit, že by Národní galerie mohla fungovat bez hodnotné sbírky fotografií: je-li vrcholnou institucí sbírající a prezentující výtvarné umění, pak do ní fotografie patří";
e) "nevím, kdy to bude, ani jak to zařídit";
f) "začali jsme plánem sbírání fotografie jako eminentního projevu výtvarných umělců, například Mileny Dopitové, abychom nedublovali sbírky Uměleckoprůmyslového musea v Praze a Moravské galerie v Brně".
Zálusk Milana Knížáka
Vztah Národní galerie k fotografii zůstává nejednoznačný zejména kvůli alibistickému odkazu na jiné státní sbírky. Ty ji totiž nemohou zastoupit.
Tragický stav fotografických přírůstků do státních fondů umění ilustruje doznání Antonína Dufka, kurátora bilance Třetí strana zdi / Fotografie v Československu 1969–1988: "Výstava je poslední v řadě postupných prezentací fotografické sbírky Moravské galerie v Brně, která započala roku 1978 výstavou Kouzlo staré fotografie."
Poklady světové fotografiePoklady světové fotografie, jež jsou u nás k vidění opravdu výjimečně O výstavě v pražském Paláci Kinských, která naznačuje, jakou fotografickou sbírku mohli mít třeba i Češi, kdyby tady vývoj býval šel demokratickým směrem čtěte zde. |
K podchycování fotografické tvorby po roce 1989 dlouhodobě chybějí prostředky. Netrpí tím jenom Moravská galerie. Situace Uměleckoprůmyslového musea v Praze je srovnatelná. Jestliže však sbírky doplňují hlavně dary, nelze je rozvíjet systematicky.
Ve hře ovšem není jenom vleklá rozpočtová nouze. Antonín Dufek postihl na tiskové konferenci k zahájení Třetí strany zdi také další, skrytý rys věci: "O tom, co se vezme do sbírky, rozhodovala nákupní komise. Ale co jsem nepředložil, to se do sbírky nedostalo. Takže zodpovědnost zůstává na mně."
Logickým závěrem je, že rozmanitost Českou republikou deponovaného vzorku soudobé (nejen) fotografické tvorby lépe zajistí více ústavů s více kurátory. Vždyť jedná-li se historikům umění ve státních službách při obohacování sbírek o reprezentativnost, je správné jejich práci všestranně pojistit před nevyhnutelností osobních spádů.
Zanedbávala-li Národní galerie v Praze dosud tvorbu fotografů, nemělo by její vedení uvažovat o té asi vůbec nejříznější z myslitelných náprav. Na tiskové konferenci před Mezinárodním trienále současného umění 2008 si generální ředitel NG Milan Knížák posteskl, že pražské Uměleckoprůmyslové museum odmítá Národní galerii svou sbírku fotografií postoupit. Knížák se tedy svého zálusku nevzdal ani po pěti letech od prvního pokusu!
