Schválený rozpočet ukázal, že nemoc sjednocené Evropy je sice těžká a chronická, ale vlastně lehká a snadno léčitelná.
Jiří Paroubek se pochopitelně chlubí, že největším rozpočtovým vítězem je on. Dostaneme nejvíc peněz na hlavu.
Stejně se může holedbat i polský premiér Marcinkiewicz. Unie přijala všechny jeho návrhy.
Není však ještě větší triumf Tonyho Blaira? Sice řízne malinko ne do masa, ale pod kůži britských poplatníků, prosadil však svůj plán: úsporný rozpočet.
A co paní Angela Merkelová? Ona to byla, kdo zachránil krachující jednání, když v rozhodující chvíli přihodila.
Nejvíc se ale směje francouzský prezident Chirac. Nedal víc než mlhavý příslib. S trochou nadsázky: francouzské žáby mohou být ještě nejméně tři roky veselé a šťastné, neboť celá Evropa se na ně skládá.
Jako u každého obchodu vyhráli všichni. Každý smlouvající maličko slevil, ale získal víc, než vložil.
Pro české politiky plynou z vyjednávání o rozpočtu dvě věci.
1) Pokud bude ještě někdy někdo tvrdit, že členství v Unii je pro nás nevýhodné, řadí se mezi fantasty a extremisty. Desítky miliard ročně jako čistý příspěvek pro republiku ho usvědčují.
2) Unie není superstát. Je to vzájemně výhodný obchodní spolek suverénních zemí. Členové spolku mohou dosáhnout mnohem více než státy, které jsou vně.
Tvrdit však, že krize Unie, která začala francouzským ne, je rozpočtovým triumfem překonána, by bylo bláhové.
Občané starých států hledí nevraživě na polské instalatéry. Jak budou hledět na "rumunské dráteníky" či turecké "prodavače kebabu"?
Znovu pohřbít Evropu však může hlavně rok 2008, kdy se bude jednat o revizi současných nespravedlivých dotací pro zemědělce.
Tahle otázka je klíčová: Je Unie pro francouzské žáby, nebo francouzské žáby pro ni?
