Nejprve základní fakta. Veřejná obchodní společnost Schlosser & Wenisch byla zaregistrována roku 1909; zastupoval ji Otto Schlosser, který si za společníka vybral obchodníka se zbraněmi a fotopotřebami Maxe Wenische. Už po dvou letech Wenisch z podniku odstoupil, nicméně původní značka zůstala. "Nově vzniklý ateliér nabyl rychle věhlasu, o který se postarala nejen orientace na dobře situovanou část společnosti (byl považován za nejdražší v městě), ale hlavně velice osobitá fotografická práce, ke které majitel dokázal získat i vynikající spolupracovníky. Významnou doménu zastával psychologický portrét nepostrádající noblesu a reprezentativnost," píše kurátor výstavy i uměleckého provozu této síně Jan Mlčoch z Uměleckoprůmyslového musea, které Galerii Josefa Sudka spravuje. Mlčoch ke každé historické výstavě připraví informačně hutný text, který je pověšen u vstupu.
Portrét hraběte Zdeňka Kolowrata, rok 1920
o výstavěAteliér Schlosser & Wenisch: Fotografie Kurátor Jan Mlčoch. Galerie Josefa Sudka, Úvoz 24, Praha 1, výstava trvá do 18. dubna 2010. Galerie je otevřena v říjnu až v březnu vždy ve středu až v neděli od 11 do 17 hodin, v dubnu a v září v tytéž dny od 11 do 19 hodin. |
Ateliér Schlosser & Wenisch v čase před první světovou válkou vyhledali například hudební skladatel a dirigent Alexander von Zemlinský, pražský německý spisovatel Franz Werfel, vídeňský ironik, kritik a dramatik Karl Kraus či rodina obchodníka Hermanna Kafky včetně jeho geniálního syna Franze, příštího spisovatele. Mezi válkami, v čase samostatného Československa, se kulturní a umělecké scéna rychle proměňovaly, fotografickou tvorbu a řeč nevyjímaje. Ateliér Schlosser & Wenisch na to dokázal reagovat. Ještě jednou Jan Mlčoch: "Za svého pobytu v Praze ateliér navštívil i pedagog Bauhausu a jeden z největších novátorů světové fotografie Lászlo Moholy-Nagy. Vedle portrétů, zařaditelných do širokého proudu světového art deco, ateliér vynikal i expresivními tanečními studiemi a originálními žánry (Opiový sen ad.). Řadu fotografií převzaly tehdejší společenské časopisy. Mezi nimi vynikal Salon, který publikoval snímky nejrůznějších osobností a žánrů."
Druhá světová válka uťala Ottu Schlosserovi a většině jeho rodiny nejen živnost, ale i život: v roce byli manželé Schlosserovi spolu s mladším synem transportováni do Terezína odkud zakrátko putovali do jednoho z vyhlazovacích lágrů…
Režisér Machatý a kameraman Vích - tvůrci filmu Erotikon, rok 1929/1930
Expozice v Sudkově galerii je vůbec prvním výstavním připomenutím archivu Schlosser & Wenisch po jeho zániku. Sestává z několika typů exponátů: z originálů fotografií, které byly pro výstavu zapůjčeny z Archivu B & M Chochola, od vnuka majitele ateliéru Petra Schlossera či z Uměleckoprůmyslového musea v Praze, dále jsou představeny dokumenty z pozůstalosti (žádost o vydání pasu, dobové časopisy, kopie obrazu mladého fotografa Otto Schlossera, jehož roku 1908 portrétoval malíř Eugen von Kahler) a na obrazovce běžící diapásmo snímků od značky Schlosser & Wenisch, reprodukovaných z dobového tisku a dalších zdrojů. Právě takto můžeme spatřit i portréty, které ateliér vyhotovil rodině Hermanna Kafky.
Franz Kafka
Rodiče Franze Kafky
Tím tedy na skromném prostoru galerie dostáváme až překvapivě plastickou informaci, jejíž jádrem pochopitelně tvoří originály fotografií se značkou Schlosser & Wenisch. Všechno je na nich vysoce aranžované, něco vysloveně strojené, ale vždy vkusně, s espritem. U fotografie Portrét s dózou je dojem z kolorovaného záběru podtržen pověšením fotografie v rámu na sytě žlutý plátěný podklad. Tím se dojem z této fotografie stává honosnějším, ale současně žlutá plocha galerii zintimňuje a protepluje.
Ateliér Schlosser & Wenisch - instalace práce nazvané Portrét s dózou
Na portrétech si lze povšimnout, že "u Schlossera" se s modelem individuálně pracovalo, hledalo se aranžmá odpovídající jeho profesi. Tudíž například filmaři Machatý a Vích, tvůrci snímku Erotikon, jsou aranžováni se scénářem v ruce a s kamerou, která snímku fakticky dominuje; herečka Anny Ondráková má sice téměř civilní oděv, nicméně pózuje; herec Jan Werich je naopak divadelně oděn i nalíčen, je pierotem, jehož tvář a trup jsou umně komponovány s listy kaktusu.
Herečka Anny Ondráková, rok 1928
Vedle těchto portrétů osobností zůstaly po ateliéru Schlosser & Wenisch i estetické kreace jako taneční scéna, akt či aranžmá nazvané Opiový sen. Dnes, po zhruba osmdesáti letech od jejich vzniku, z nich zůstala "jen" čirá estetika, bez sociálních obsahů a jiných souvislostí, bez případných úšklebků nad mondénností či teatrální expresivitou oněch výjevů. My už můžeme "jen" obdivovat práci se světlem a promyšleně jednoduchou kompozici, ale také mizející půvab fotografického papíru, na který jsou výjevy přeneseny. Je to dokonale "analogový" svět.
Výstava Schlosser & Wenisch připomíná, že v Praze kvalitní ateliérovou práci neodváděly v první polovině minulého století pouze firma Františka Drtikola nebo Jana Langhanse, nýbrž právě i S & W a velmi pravděpodobně i některé další z mnoha ateliérů, které na území hlavního města (a pochopitelně nejen v něm) působily.
Opiový sen, rok 1928
