Mordvinsko. Zní to jako název nějakého temného kraje ze sci-fi knihy. Jenže omyl. Mordvinsko (rusky Mordovia) je republika Ruské federace. Leží v podstatě kousek od Moskvy, jen něco přes pět set kilometrů na jihovýchod.
Mordvinskem teče řeka Parca a je tu i stejnojmenná vesnice. V ní je trestanecká kolonie číslo čtrnáct, jež je momentálně "domovem" jedné z nejznámějších vězeňkyň v Rusku: Naděždy Tolokonnikovové, členky punkového uskupení Pussy Riot.
Naděžda si v mordvinské "čtrnáctce" odpykává dvouletý trest za údajné výtržnictví a podněcování k náboženské nenávisti, jehož se podle soudu dopustila účastí na předloňské "punkové modlitbě" v moskevském Chrámu Krista Spasitele. Tolokonnikovová a její kolegyně tehdy vyzývaly Bohorodičku, aby "vyhnala Putina".
Pussy Riot čekají na verdikt
Tolokonnikovová je odhodlaná, vzdorovitá. O tom nemůže být pochyb. K soudu vloni chodila v tričku s potiskem vztyčené pěsti a nápisem "No Pasaran". Neprojdou. Míněno ti, kdo nás chtějí zničit.
Tenhle týden se třiadvacetiletá odsouzenkyně s konečnou platností pustila i do bitvy s vězeňskou správou. S velením čtrnáctky. V obsáhlém dopise, který poslala na veřejnost prostřednictvím svého manžela Pjotra Verzilova, vylíčila otřesné podmínky v lágru a oznámila, že zahajuje hladovku.
To bylo v pondělí. Hned o den později velení kolonie oznámilo, že Tolokonnikovovu umístilo na samotku. Prý aby byla v bezpečí. V cele má i ledničku. Hladovkářka.
Nic se nezměnilo
Co vlastně Tolokonnikovová v dopisu líčí? Upřímně řečeno, při čtení listu poněkud mrazí, zvláště ty, kdo někdy přišli do styku se vzpomínkami vězňů GULAGu. Život za mřížemi, chování dozorců, metody trestání, princip kolektivní viny... To všechno jako by od dob sovětských lágrů zůstalo nezměněno.
Pravda, ne všude to tak musí být. Mordovia je podle Tolokonnikovové mezi "zeky", tedy vězni, otřesnými podmínkami vyhlášená. Už v moskevské vazbě prý Naděždě zkušené spoluvězeňkyně říkaly, že "kdo neseděl v Mordvinsku, jako by neseděl vůbec". "Ale třeba budeš mít štěstí a půjdeš někam jinam."
Neměla. Do mordvinské čtrnáctky přišla před rokem.
"Mordvinsko mě přivítalo slovy zástupce náčelníka kolonie, podplukovníka Kuprijanova. 'Víte, pokud jde o politické přesvědčení, jsem stalinista'," píše Tolokonnikovová, jejíž dopis v plné verzi zveřejnil například ruský server Lenta.
Vězeňkyně ve čtrnáctce šijí policejní uniformy. Jedna brigáda jich musí odevzdat každý den sto padesát. Taková je pracovní norma. Ještě před pár týdny to bylo "jen" sto, ale pak se najednou, ze dne na den, norma o padesát procent zvýšila. Což je, jak upozorňuje Tolokonnikovová, v rozporu s pracovním zákoníkem: navýšení normy musí být oznámeno s dvouměsíčním předstihem.
Tolokonnikovová píše, že se v kolonii pracuje šestnáct až sedmnáct hodin denně. Což je opět proti zákonu, pracovní doba má být standardní, osmihodinová. Jenže na to velení kolonie řekne jen: "Co je nám po zákonech, důležité je splnit normu".
Když se to nepodaří, následuje trest. Nejen pro tu z vězeňkyň, jež nestihla ušít, co jí bylo stanoveno. Potrestána je celá brigáda. Nedostane najíst. Nebo se nesmí umýt. Nebo musí stát celé hodiny na vězeňském "placu", bez možnosti si loknout vody nebo si dojít na toaletu.
Jenže, mimochodem, jak šít na strojích, které snad pamatují ještě Brežněva? Tolokonnikovová barvitě líčí, jak se šicí stroje neustále rozbíjejí, jak je nikdo nechodí opravit, a tak si vězeňkyně musejí poradit samy. Mají prý pořezané ruce a prsty propíchané od jehel, pracovní stoly jsou umazané od krve. "Ale stejně šiješ." Protože když se nesplní norma...
A tak se pracuje od půl osmé ráno do půl jedné v noci a na spánek v lepším případě zbudou čtyři hodiny. Šije se i o nedělích, volno je tak jednou za měsíc a půl. Přičemž vězeňkyně si "samy" dávají žádosti, aby mohly pracovat i ve volné dny. Nepodat žádost v podstatě není možné. Na všechno dohlížejí mistrové, předsedkyně brigád. Tedy vězeňkyně, které spolupracují s bachaři.
Tolokonnikovová popisuje, jak si jedna její spoluvězeňkyně, asi padesátiletá žena trpící vysokým tlakem, nedávno požádala, aby mohla z dílny odejít už v osm večer a v deset si mohla jít lehnout. "Bylo jí špatně. Chtěla se aspoň jednou vyspat osm hodin. Jenže jí bylo řečeno: 'Cože? Spát se ti zachtělo? Makat budeš, jako kůň'."
"Režim v kolonii je skutečně uspořádán tak, aby byla zlomena vůle člověka, aby se vězeň bál, aby se změnil v tichého otroka. A to vše se děje prostřednictvím odsouzených, které zastávají místa předsedkyň a mistrových brigád a dostávají příkazy od velitelů."
Disciplína se udržuje i prostřednictvím široké škály "neformálních" individuálních trestů. Vězeňkyně třeba musí zůstat venku, není vpuštěna do baráku. Nehledě na počasí. Tolokonnikovová popisuje případ, kdy jedna žena promrzla tak, že jí musela být amputována noha.
Nebo jiné, rovněž velmi jednoduché a dekádami prověřené formy trestů: nedostaneš najíst, nedostaneš napít, nemůžeš se umýt. Seberou ti teplé oblečení. Bijí tě. Nebo jdeš do korekce.
"Špinavá, ztrápená odsouzenkyně, která sní jen o pár hodinách spánku a doušku čaje, se stává poslušným materiálem v rukou vězeňské správy. Ta na ni hledí výhradně jako na bezplatnou otrockou sílu," líčí Tolokonnikovová.
A pak je tu jídlo. Samostatná kapitola vězeňského života. Nestane se, že by vězeňkyně dostaly čerstvý chléb. Vždy je starý a okoralý. Mléko je spíš voda a brambory jsou tradičně nahnilé, zčernalé. "Takovými nás krmí".
Na snímku z videozáznamu pořízeného v srpnu 2012 je vstup do nápravného zařízení číslo 14 v mordvinské Parce.
Pokud jde o mytí, v jednotlivých barácích sice jsou umývárny, ale používat je by bylo až moc pohodlné. Vězeňkyně, kterých je tu nějakých osm stovek, musí do společné umývárny. Lezou si tam po hlavách a tak tak že si opláchnou obličej, popisuje členka Pussy Riot.
Jednou za týden má být velký den hygieny, kdy si ženy mají umýt i vlasy... Jenže jednou neteče voda, jindy zase nefunguje kanalizace. "A tak se stane, že se nemůžeme pořádně umýt třeba tři týdny."
Na onom světě...
Tak pro to všechno prý Tolokonnikovová zahájila hladovku. Na protest proti popsaným podmínkám ve věznici. Na protest proti tomu, že libovolná stížnost podaná k rukám velení se nemá šanci dostat za zdi kolonie.
Na protest proti tomu, že tu z lidí dělají otroky. Že uměle vytvářejí nervózní, ba hysterickou atmosféru, v jejímž rámci dochází v kolonii k divokým hádkám a krvavým rvačkám. "Nedávno (vězeňkyně) prorazily jedné mladé dívce hlavu nůžkami - za to, že nestihla včas odevzdat kalhoty."
Na protest proti tomu, že bachaři vyhrožují vězeňkyním smrtí. "Třicátého srpna jsem se obrátila na podplukovníka Kuprijanova s prosbou, aby umožnil celé naší brigádě spát osm hodin a pracovat jen dvanáct. 'Dobře. Od pondělka bude celá brigáda pracovat ne dvanáct, ale dokonce jen osm hodin,' odvětil on. Jenže to je zjevná past . Neboť za osm hodin se nedá stihnout norma."
A za nesplnění normy je co? Jistě. Trest pro celou brigádu. "Kdyby se pak (ostatní ženy) dozvěděly, že je to kvůli tobě, už nikdy ti nebude zle. Protože na onom světě nebývá zle," řekl Naděždě Kuprijanov.
A tak: "Budu hladovět až do chvíle, dokud velení kolonie nezačne dodržovat zákony. A dokud se nezačne chovat k odsouzeným ženám jako k lidem."
