Sněmovna se k tomuto kroku odhodlala pozdě a až po dlouhém boji. Nakonec však přece.
Ukazuje se, že stát je vedle marnotratného rozhazování před volebním Ježíškem schopen i rozumných kroků. Jestliže však vidíme na jedné straně rozum, o to více musíme litovat toho, že poslanci nejednají rozumně pořád. To bychom žili skoro v ráji!
Když mohou vyhovět invalidním lidem, proč vyhazují za pastelkovné pro ty, kdo to vůbec nepotřebují? Proč dostávají stipendium od státu takzvaní chudí studenti? Proč mají být zdvojnásobeny přídavky na děti, a to jak pro chudé, tak pro bohaté?
Vládní politici jsou jako Jekyll a Hyde nebo jako alkoholický profesor matematiky. Přes den jsou uvážliví a citliví. V noci se v divokém rauši mění ve stvůry, které rozhazují z cizího na nesmyslné věci.
Pak jsou ještě kalná rána, kdy se podoby míchají: tehdy vzniká například zvýšení mateřského příspěvku. Na jednu stranu skutečná pomoc chudým matkám. Na druhou stranu pobídka k tomu, aby vznikaly "továrny na děti".
Nebo zákon umožňující zvedat trochu nájemné - křivdu na majitelích domů nenapraví a nájemníci budou stejně naštvaní.
Sociální politika státu není totiž žádná sociální politika. Je to, jako by štědrý mecenáš rozdával dětem z dětského domova. Nejde mu o to, aby každé dítě dostalo správný dárek, ale o to, aby ukázal dobré srdce a plnou kapsu.
Některé čtyřleté děti pak dostanou mercedes, jiné zas roztrhané gatě, větší o pět čísel. Najde se jich pár, jimž dárce doručí panenku, kterou si přejí. Je jich málo, ale přece jsou.
O Vánocích se nám chce chválit mecenáše, tedy naši levicovou vládu i za to málo. Když však nebudeme naměkko, musíme se zeptat: Proč to jde jen někdy a jen u někoho? Jak dlouho budeme čekat na rozumný a spravedlivý sociální systém?
