Podívejte se na Paříž, když ji před sto lety zasáhla velká voda

Výstava v pařížské městské knihovně připomíná sto let od velké záplavy francouzské metropole. Ale i když se do Paříže nechystáte, expozici si lze prohlédnout na internetu. Mimochodem, jde o nový trend v galerijní a muzejní prezentaci.

Rozvodněná Seina dosahující až k obloukové klenbě pařížských mostů, po haussmannských bulvárech plující loďky či pařížská buržoazie, která se přišla podívat na "spektákl" s kukátkem jako kdyby šla do divadla.

Stoletá voda, která v lednu 1910 zalila Paříž a její předměstí, byla jednou z velkých přírodních katastrof 20. století, přestože si vyžádala pouze pět obětí na lidských životech. A do francouzské historie se zapsala i proto, že díky již rozšířenému používání fotografie se stala jednou z prvních masově medializovaných přírodních katastrof.

Le grand hall de la gare d'Orsay

Rue Jacob

Více než sto originálních fotografií, ale i další dobové materiály - mapy, kresby, olejomalby, karikatury, plakáty, pohlednice, veřejné vyhlášky, titulky novin – jsou k vidění do 28. března 2010 v pařížské městské knihovně (Galerie des bibliotheques - Ville de Paris) pod názvem Zaplavená Paříž 1910. K tomu se vztyčeným prstem kurátorů, kteří upozorňují na to, že podobná pohroma může uhodit znovu a proto je třeba být ve střehu.

Výstava na internetu

Pakliže se zrovna nechystáte do Paříže, fotografie je možné si velmi pohodlně prohlédnout v elektronické podobě na internetových stránkách http://inondation1910.paris.fr.

Akce Paris inondé 1910 (Zaplavená Paříž 1910) je mimo jiné jednou z elektronických výstav, které se v poslední době staly trendem řady evropských muzeí a galerií.

Minulý týden server http://www.presseurop.eu/cs převzal článek z nizozemského deníku De Volksrant, který nový trend muzeí představuje podrobněji. Odkaz na článek: http://www.presseurop.eu/cs/content/article/179581-e-muzea-spradaji-sve-site

Děs i fascinace

Hladina řeky Seiny začala stoupat 20. ledna 1910. K nepřetržitému dešti se přidal roztopený sníh. Voda tak stoupla během jedenácti dní z 3,80 metru na 8,50 metru. Postupně zaplavila dvanáct z dvaceti městských okrsků. Život "moderního města" byl rázem ohrožen: nešla elektřina, metro bylo zatopené podobně jako většina železničních nádraží či slavná třída Champs Elysée. V docích Bercy, které zásobovaly hlavní město, vzniklo jezero hluboké až osm metrů. K potravinové krizi nedošlo jen kvůli tomu, že hlavní tržiště Les Halles zůstalo suché.

Podle tehdejších oficiálních údajů muselo být 150 až 200 tisíc Pařížanů evakuováno. Dobové plakáty ukazují, že úřady měly vážné obavy z rozšíření epidemie, což byl údajně také důvod, proč se radnice rozhodla svrhnout hromadný odpad do rozvodněné Séiny – jak to zachycuje jedna z fotografií. Neméně znepokující byly i titulky deního tisku: Seina stoupá, Paříž má strach, psal list Petit Parisien.

Jeden z ministrů jede do vlády

Velká voda ovšem nejen děsila, nýbrž i fascinovala. Zatímco dámy v dobových elegantních šatech a velkých kloboucích spěchaly na jeden z mostů s kukátkem do divadla, umělci zachycovali odraz města ve vodě či rovnou portrétovali u řeky za peníze. Poetickou atmosféru dotvářeli i ti obyvatelé města, kteří ke svým domovům připlouvali na loďkách, zapůjčených městem, a do svých bytů lezli po žebříku. O humor se nezamýšleně postarali urození páni, kteří, nechtějíce si smočit smoking ve vodě, se raději nechali nosit na zádech svých služebníků. V době záplavy roku 1910 byla zkrátka Paříž slovy básníka Guillama Apollinaire "okouzlujícím spektáklem".

Sto let a všechno je jinak

Povodeň v Paříži roku 1910 je zajímavá ještě z jednoho hlediska – a tím je způsob mediální reprezentace. Ten kladl důraz na uměleckou kvalitu. Sépiové fotografie zachycující přírodní katastrofu nemají daleko k obrazům moderních malířů, přestože často jde o fotoreportážní snímky. (Řadu vystavených záběrů exponovali fotografové tehdejší největší fotografické agentury britské World’s Graphic Press). Žádný děs a hrůza desítek tisíc lidí, kteří přišli v katastrofě o domov, ani senzacechtivost zachytit lidské neštěstí a útočit na city těch, kteří sedí doma, v suchu a pohodlí. Z těch dobových fotografií jde romantická, tragická poetika, solidarita s postiženými a i smysl pro humor.

Elegance, s jakou byla přírodní pohroma zaznamenána na počátku dvacátého století, ve srovnání se způsobem fotozpravodajství, jehož jsme často svědky dnes, vyvolává lehký pocit smutku. Kam se vytratil důraz na estetickou kvalitu obrazu a často i etiku, jež lidem ponechává jejich důstojnost? Proč musíme dnes v rámci zpravodajství z postižených oblastí – ať už jde o tsunami v Thajsku či o zemětřesení na Haiti - sledovat lidské běsy v detailech a mít přitom pocit, že sledujeme porno, které nás má vzrušovat, ždímat slzy a otvírat peněženku v kapse? Asi nezbývá než se uspokojit s lakonickou odpovědí: Uplynulo sto let a všechno je prostě jinak.

V šestém pařížském obvodu 29. ledna 1910