V estonském hlavním městě Tallinnu aktivisté v létě 89 uspořádali do té doby nevídanou akci. Zmapovali trasu, která z Estonska pokračovala i do jižního Pobaltí a vyzvali lidi, aby spojili ruce v dlouhý řetěz. A lidé i přes možné represe ze strany Sovětů poslechli.
Stalin si připil na Hitlerovo zdraví. Kreml podepsal pakt s nacisty |
Právě to totiž bylo padesát let ode dne, kdy se ocitli ve „sféře vlivu“. Třiadvacátého srpna 1939 vznikl pakt Molotov-Ribbentrop. Ten tajnými dodatky rozdělil Evropu mezi Stalinův Sovětský svaz a Hitlerovo nacistické Německo.
Pakt otevřel dveře okupaci pobaltských republik, odeslání tisíců lidí do gulagu a hned dvěma diktaturám, které se na jejich území vystřídaly. Všechny tři země nakonec připadly sovětskému Rusku, byť Litva měla být původně německou kořistí.
„Tady není Rusko. Nejsme Rusové,“ vzkazovali proto 23. srpna 1989 světu Estonci, Litevci i Lotyši, kteří za zpěvu lidových písní mávali národními vlajkami. Navzdory sovětskému zákazu.
Z řetězu se stala senzace. Zapojili se dokonce i tamní komunisté. Policie kvůli akci v okolí zastavila dopravu, lidé také účastníkům nosili jídlo. Na místo se sjížděly autobusy plné lidí, v Estonsku děti dostaly volno. O akci referoval rozhlas.
Oficiálně se začalo v sedm večer, kdy se lidé chytili za ruce. Drželi se za ně patnáct minut. Z celkových osmi milionů lidí, které tehdy Pobaltí podle stanice Deutsche Welle mělo, se mírumilovného protestu účastnila téměř čtvrtina.
Někteří však podle lotyšského fotografa Aivarse Liepinse nebyli právě disciplinovaní. „Občas jsem byl trochu naštvaný, protože když lidé uviděli náš vrtulník, roztrhli řetěz a začali nám mávat!“ vzpomíná muž na třicet let staré události pro Rádio Svobodná Evropa.
Shodou náhod totiž dostal šanci řetěz nafotit z výšky a jeden ze snímků se nakonec ve Švýcarsku dostal na pohlednici.
Slábnoucí Sověti proti poklidnému řetězu nezasáhli a všechny tři země se do dvou let dočkaly nezávislosti. První byla Litva, která nadvládu okupantů odmítla ve volbách v březnu 1990. Do konce měsíce ji následovalo Estonsko a v květnu pak Lotyšsko.
Moskva všechny snahy z Pobaltí odmítla uznat a i když nechala srpnový protest bez reakce, bez krveprolití se „svého“ území vzdát nechtěla. V lednu 1991 se u vilniuské televizní věže odehrál masakr, při kterém zemřelo čtrnáct lidí. Do některých najely sovětské tanky, jiní zemřeli na střelná zranění.
Lednový ani pozdější srpnový pokus o převrat se v Litvě nezdařil a na podzim pak svět litevskou nezávislost uznal. V litevské metropoli je dodnes dlaždice s nápisem „stebuklas“ – zázrak. Legenda praví, že kdo se na ni postaví a otočí se dokola, tomu se splní přání.
Podobně se v roce 1991 vyvíjela i situace v Lotyšsku, kde se tvrdé křídlo komunistů se Sověty za zády pokusilo o převrat. Ani tam se to však nepovedlo a po létě už byli Lotyši znovu nezávislí. Bez násilí se obešlo jen Estonsko.
