Sám se vystavil velkému nebezpečí, když mladíka odmítl vydat ruským vojákům, kteří si přišli pro "narušitele" hranice. "Měl jsem hrozný strach," vzpomíná muž, který o svém dobrodružství až do současnosti mlčel.
Do zahraničí se nakonec dostal legálně, dnes žije v Mnichově, ale vzpomínka na tajemství, které v sobě nosí, mu nedává spát.
"Důstojník u pohraničních jednotek musel tenkrát být určitě komunista. Přesto nám ale pomohl a zapomněl v tom okamžiku na svou kariéru a možná i na své přesvědčení. Chtěl bych mu poděkovat za to, že nás tenkrát nevydal ruským jednotkám a že se žádný úřad v ČSSR nedověděl o našem pokusu o emigraci," říká muž, který váhá se zveřejněním svého jména.
Ještě dnes, jedenáct let po pádu komunismu, se totiž trochu obává, zda by zveřejněním svého příběhu nemohl sebe či příslušného důstojníka dostat do problémů. "Situaci v Česku už příliš neznám," říká na vysvětlenou.
Všechno pro něj začalo už 21. srpna 1968. Bylo mu osmnáct, když jeho rodiče vzbudila sousedka. Plakala. Jako většina Pražanů vyrazil do ulic přesvědčovat ruské vojáky, aby se vrátili. Dnes ví, že to nemělo smysl. "Tato potupa, zoufalství a zlost mne a mé dva kamarády přivedla
|
Pomozte při hledání Hledáme důstojníka pohraničního vojska, který sloužil v roce 1968 u Znojma a který pustil tajně na svobodu tři mladíky, kteří se tehdy pokusili o emigraci. |
Přesně v té chvíli ho uviděli: vojáka se samopalem a psem. Položil ruku na samopal a řekl, ať nedělají blbosti. To už je ale odváděl do kasáren.
Důstojník, kterému tehdy bylo pětatřicet až čtyřicet let, je začal vyslýchat. Co dělali u hraničního plotu? "Tak jsme řekli pravdu, že nehodláme žít pod ruským jhem.
A on: když všichni utečete, tak to těm Rusákům tady spadne všechno do klína. Někdo tu musí zůstat, abychom je jednou dostali zase zpátky." Jenže za chvíli bylo zvenku slyšet rozrušené ruské a české hlasy.
Důstojník je nechal rychle odvést do vedlejší místnosti. Ukázalo se, že Rusové si udělali před hraničním plotem svou vlastní kontrolní linii a ráno objevili stopy trojice uprchlíků. Z nich také poznali, že důstojník mladíky chytil. A tak si pro ně přišli. "Srdce se mi propadlo ke kotníkům, před očima jsem viděl NKVD, KGB, Sibiř a všechno negativní, co jsem si pod těmito institucemi mohl představit a stále ještě představuji." Důstojník se na ně podíval a řekl: "Co teď s vámi?" A někdo z nás mu odpověděl: "Přece nás těm Rusákům nevydáte. Více než odpověď to byla prosba."
A pak se to stalo: důstojník zavolal svého zástupce, řekl mu, ať vezme gazika (terénní vůz) a ty pitomce naloží dozadu. "Zatáhněte plachtu, aby je nikdo neviděl. Odvezte je do Znojma a naložte do prvního vlaku. A kdyby vás po cestě stavěli Rusáci, tak nezastavujte. Je to můj rozkaz." Naštěstí je nestavěl nikdo. Vojáci je jen vysadili a odjeli. První vlak je zavezl do Brna. "Když jsem přijel domů do Prahy, rodičům jsem nevyprávěl, co jsem v těch dvou dnech zažil." Muž však přiznává, že od té doby žil ve strachu, že se to někde "provalí". Přece s nimi sepsali protokol. Ale nic se nestalo a on v roce 1969 vycestoval do tehdy západního Německa.
Dnes žije v Mnichově a odchodu do ciziny nelitoval ani vteřinu. Má rodinu a dva syny. "Ten starší už je skoro tak starý, jako já v roce 1968. A často, když ho pozoruji, tak myslím na pana soudruha důstojníka, který nás tenkrát bůhví před čím zachránil. A doufám, že kdyby se jednou můj syn dostal do podobné situace, v které tolik závisí na dobré vůli, osobní statečnosti a lidskosti, tak narazí na podobného pana soudruha důstojníka...Pane soudruhu důstojníku říkám našemu zachránci v duchu. S tim titulem 'soudruh' jsem spojoval a stále ještě spojuji vše, co jsem v komunismu nenáviděl a stále ještě nenávidím. V kasárnách mu všichni říkali soudruhu, my také. Proto mu dnes říkám 'pane soudruhu důstojníku'. Tím 'pane' mu v mysli dávám něco jako rozhřešení."
