"Takový projekt je realizovatelný. Nic nového není třeba vymýšlet," prohlásil na nedávné vědecké konferenci jeho duchovní otec, americký vědec Bradley Edwards z Ústavu pro vědecký výzkum ve Fairmontu v Západní Virginii.
Podle něho by první verze výtahu, která by vynášela lidi i věci ze Země tisíce kilometrů vzhůru, mohla začít pracovat do patnácti let, a zahájit tak úplně novou éru v dobývání kosmu.
Jeho výhodou ve srovnání s kosmickými loděmi má být především nesrovnatelně levnější a bezpečnější provoz.
Ve stopách Arthura Clarka
O co vlastně jde? Možná jste četli Rajské fontány, sci-fi román legendárního britského spisovatele Arthura C. Clarka z roku 1979, kde je myšlenka kosmického výtahu detailně popsána.
Clarke sice nebyl úplně první, princip před ním rozpracoval už ruský vědec Konstantin Ciolkovskij v roce 1895, britský autor však dokázal suchou fyzikální teorii sugestivně podat a přitáhnout k ní pozornost vědců.
V Clarkově tehdy zhola utopickém podání umožnil vesmírný výtah kolonizaci Měsíce, Merkuru a Marsu. Střízlivější experti zatím nehledí tak daleko, nicméně projekt je podle nich reálný.
"Máme už k dispozici materiály, které je možno k výstavbě použít," tvrdí Edwards. Minulý týden proběhla ve Washingtonu mezinárodní vědecká konference, na níž špičkoví odborníci posuzovali všechny otázky případné realizace.
Jejich závěr? Ano, je to možné, ale nejspíš ne tak brzy. Myšlenka je geniálně jednoduchá. Spočívá v tom, že by ze Země bylo do vesmírného prostoru vypuštěno "lano", jehož jeden konec by byl na Zemi pevně uchycen a druhý by "vlál" do vesmíru.
Po laně by speciální výtah nepříliš velkou rychlostí vynášel na oběžnou dráhu náklad i kosmonauty a stejně by se mohli vracet zpět. Kosmická lanovka by odstranila potřebu náročných a někdy i nebezpečných raket a raketoplánů.
Ono "lano" by měla tvořit superpevná uhlíková vlákna. Ta jsou až 10 000krát tenčí než lidský vlas a přitom více než tisíckrát pevnější než ocel. Z nich by byl utkán asi metr široký pás, který by přitom byl tenčí než papír.
Dolní konec pásu by byl upevněn na rovníku, na speciální platformě plovoucí v Tichém oceánu poblíž Ekvádoru. Druhý konec s protizávažím vystřelí raketa do kosmu.
Takto rozvinuté lano by zůstalo "viset" napnuté, protože by jej ve vesmíru držela odstředivá síla vycházející z rotace Země. Pás by však musel být dlouhý několik desítek tisíc kilometrů.
Zavřete dveře a stoupáte
Zbytek prý bude hračkou, úplně jako ve výtahu. Nastoupíte do kabiny, dobře utěsníte dveře a budete pozvolna stoupat na oběžnou dráhu. Pohon speciálního výtahu má zajišťovat elektřina vyráběná laserovými paprsky.
Je tu i další výhoda: takto jedoucí výtah nemusí zrychlovat, aby překonal první kosmickou rychlost, jako to musí dělat rakety. Cesty do vesmíru se tak otevřou i lidem, kteří nemají ideální tělesnou kondici.
A především - ušetří se přehršle energie, kterou dosud musí rakety spálit, a cenného materiálu, protože velká část raket přijde nazmar. O projekt jeví značný zájem americký Národní úřad pro letectví a vesmír (NASA). ¨
"Mnoho lidí je tu touhle myšlenkou nadšeno," říká Robert Casanova, ředitel odboru pokročilých projektů NASA. Ne všichni experti se ale domnívají, že kosmický výtah bude fungovat tak brzy, jak soudí Edwards.
"Nepochybuji, že naši vnuci budou vesmírné výtahy běžně používat. Ale vyžádá si ještě jednu generaci, než shromáždíme všechny potřebné technologie," říká David Brin, fyzik a spisovatel science-fiction.
Ani jiní experti nejsou tak optimističtí jako Edwards a poukazují obzvlášť na to, že prubířským kamenem stále ještě zůstává výroba lana potřebných kvalit. Jedno se však zdá být jisté: dříve nebo později bude vesmírný výtah fungovat.
