Vinen je prodavač, řekněme pan Novák, dále jeho šéf, třeba paní Málková, dále šéf řetězce v Česku, třeba pan Obaganda, a nakonec představenstvo celé této světové firmy.
Viníci mají konkrétní jména a konkrétní tváře.
A rozhodně se nejmenují Konkurence či Tlak na nízké ceny.
V debatě, kterou vyvolal šokující objev inspektorů nejprve v českobudějovickém Meinlu a pak i v dalších obchodech, se objevil názor, že si za zkažené zboží můžeme my zákazníci.
A sice tím, že chceme hlavně nízkou cenu, a nikoliv kvalitu.
To je hluboký omyl. Má to stejný smysl, jako když někdo řekne o vyzývavě oděné dívce, že si sama mohla za znásilnění. Dívka se může obléci, jak chce. Zločinec je ten, kdo ji napadl. Zákazník pochopitelně požaduje nízkou cenu. To ale nedává nikomu právo, aby ho podváděl a hazardoval s jeho zdravím.
Konkurence, která snižuje ceny, je jednoznačně blahodárná. Horšit se nad obchodními řetězci a vzývat malé krámky je projevem sentimentu.
Jedny i druhé jsou totiž projevem kapitalistických ctností.
Laciné velkonákupny šetří náš čas a peněženku, zaměstnávají nekvalifikované lidi, kteří by jinde práci nesehnali. Obchody na rohu nabízejí osobní kontakt, speciální výběr, větší možnost ovlivnění sortimentu a speciální služby.
Pomůže inspekce?
Ale pozor! To, že vám v onom roztomilém obchůdku prodají "revitalizovaný" salám, není o nic méně pravděpodobné než to, že se vám to stane v supermarketu či hypermarketu.
Tak či onak je to konkrétní lumpárna konkrétního člověka.
Proč však sama konkurence nezajistí poctivost obchodníků? Musí do ní zasahovat kontroloři a inspektoři? Tedy lidé, jejichž práce si všichni "velice váží", ale nikdo je nevidí rád? V případě prošlých salámů je inspekce úplně na místě. Zákazník byl ošizen poměrně rafinovaně. Má jen nepatrnou možnost prosadit svá práva sám. Inspekce vystupuje v roli jakési policie. Na policii často nadáváme, myslíme si, že může být podplacená a líná. Nenajde se však nikdo, kdo by vážně řekl, že policie nemá být vůbec.
Na druhou stranu chceme, aby řešila jen případy, u kterých je nezbytně nutná. Převedeno do řeči potravinářské inspekce: pokud odhalila dnes už proslulou "kafilerku", kde se vyřezávala plíseň ze starých salámů, patří jí dík. Nemá však řešit každý spor zákazníka s obchodníkem.
Prodejce, ať už řetězec nebo obchůdek, se nesmí cítit šikanovaný. Normy a předpisy tvoří rámec soutěže.
V zájmu zákazníka je, aby ji neomezovaly.
Jak se můžeme bránit?
Soutěž snižuje ceny a zlepšuje služby v našem zákaznickém zájmu.
Jestliže zemědělci reptají, že je řetězce dřou na kůži, můžeme s nimi soucítit, ale je to pro nás výhodné – brambory a rajčata budou levnější.
Soutěž však sama o sobě nevyloučí ničemy, kteří falšují zboží. Inspekce nezmůže všechno a není ani žádoucí, aby stála na každém rohu.
Zákaznická sebeobrana je přesto možná. Její až extrémní případ ukazuje americké hnutí spotřebitelů.
Spotřebitelé si uvědomili, že jsou totožní s voliči a politici jsou na nich závislí. To jim dává obrovskou sílu při prosazování svých zájmů proti zájmům obchodníků, kteří jsou jinak vždy ve výhodě.
V Česku je sdružení spotřebitelů zatím bezzubé. Než mu narostou aspoň mléčné špičáky, existuje vyzkoušená metoda k nápravě podvodných obchodníků. Za středověku to byl pranýř, v době informační společnosti je to jeho moderní podoba: veřejná ostuda.
