Kolik vám tehdy bylo let?
Bylo mi sotva osmnáct. Narukoval jsem v sedmnácti, v únoru 1943. Byl jsem dost mladý, ale Británie byla malý národ a už nám začínali docházet muži. Studoval jsem na inženýra, ale moc mě to nebavilo, a tak jsem narukoval.
Odkdy jste věděl o připravované invazi?
Téměř od prvního dne. Trénovali nás na invazi, všechno to byla příprava na ni. Učili nás, jak se spouštět z přistávající lodě a všechny podobné věci. Nebyli jsme hloupí, aby nám nedošlo proč. V květnu jsme se dozvěděli, že pojedeme do Francie, ale nevěděli jsme kam přesně. Ukazovali nám reliéfové mapy z písku, kde však byla místo francouzských jmen jen jména anglická.
Jak jste se cítil, když už jste konečně vyrazili?
Byl jsem vlastně nedočkavý, protože jsem ještě nikdy před tím nebyl v akci. A navíc moji kamarádi už to zažili, byli v Itálii nebo na Sicílii, ale já ne. Vyrazili jsme 5. června už v pět hodin odpoledne na vyloďovacím plavidle, které má rampy po stranách. Bylo ještě světlo a byl to úžasný pohled. Všude tisíce lodí a nad hlavami nám létala letadla. Dneska by někteří zaplatili spoustu peněz, aby něco takového zažili.
Celou noc jsme pak strávili dole v podpalubí. Moře bylo hodně drsné a spousta z nás včetně mě měla mořskou nemoc. Bylo mi opravdu strašně špatně. Pak se moře uklidnilo a nás konečně pustili na palubu, abychom se trochu nadýchali čerstvého vzduchu. A najednou jsme uviděli, a hlavně uslyšeli všechno to lomození, střílení, všude byly lodě a letadla, ten hluk byl nepopsatelný.
Kdy jste šli do akce?
Nakonec jsme loď opouštěli 6. června asi v 11 hodin. Bylo mi tak špatně, že už jsem se nemohl dočkat, až z lodi vystoupím, ať už mě tam venku čeká cokoliv. Přistávali jsme na pláži a naskytl se nám strašlivý pohled. Budovy hořely, všude na pobřeží byly tanky a ležící těla vojáků.
Co jste přesně dělal, když jste opustil loď?
Sjel jsem na rampě po straně lodi a pak se rozeběhl na pláž. Všude byli ostřelovači, ale odpor nebyl tak silný. Každopádně já jsem se moc nedíval kolem sebe, jen jsem běžel, jak nejrychleji to šlo, protože pláž je otevřený prostor, kde se není před kulkami kam schovat. A naším úkolem bylo právě dostat se co nejdříve do úkrytu. Já jsem našel nějaký kus skály, za který jsem se skryl. Potom jsem našel takovou hráz, kde jsme čekali dál, až jsme dostali rozkaz pokračovat po silnici až do nejbližší vesnice.
Kolik bylo obětí na vaší straně?
Náš seznam obětí byl podstatně menší než u ostatních. Od nás jednoho zabili a 7 bylo zraněných, já jsem vyvázl bez zranění.
Jaké jste měl při tom pocity?
Bylo to strašné. Měli jsme strach, ale zároveň jsme museli udělat svoji práci. A když jsme šli v druhé vlně, už jsme sice nebyli pod tak ostrou palbou, ale bylo strašné vidět těla kamarádů, jak se na pláži svíjejí bolestí. Spousta z nich už byla mrtvá, ale byli tam i zranění, a my jsme se nemohli zastavit a pomoci jim. Naším úkolem bylo jít dál.
Já jsem naštěstí poměrně chladnokrevný člověk, takže musím říci, že jsem to docela zvládal. Můžu bojovat ve válce, můžu zastřelit nepřítele a netrápit se tím, mám to nějak v sobě. Oni byli nepřátelé a museli být zastaveni. A taky pomáhá, když se podíváte na chlapíka vedle vás a říkáte si sám pro sebe, to bude určitě on, mně se určitě nic nestane.
Zažili jste ještě potom těžké boje, když jste se dostali do vesnice?
Nejdřív jsme měli štěstí a Francouzi nás pohostili vejci se slaninou. Až jsme se divili, kde tak mohli vzít vejce a slaninu, kterou jsme my dostávali tak jednou za týden. A přitom my měli osvobozovat je. Taky nám nabídli víno, ale to nám nadřízení zakázali pít a my jsme je museli poslechnout, i když ne příliš ochotně. Fakt je, že většina z nás, sedmnácti- či osmnáctiletých, ještě neuměla dobře pít a víno by nás určitě zmohlo.
Vrátíte se do Normandie?
Už jsem tam byl od té doby mnohokrát, ale stále je smutné se vracet. Vyvolává to ve mně divné pocity. Vzpomínám na ty lidi, které jsme ztratili a jejichž hroby v Normandii jsou. Třináct mých kamarádů tam leží. A kolem jejich těl jsem musel proběhnout, aniž bych jim mohl pomoci.
Co si myslíte o tom, že na oslavy ke dni D dorazí i německý kancléř Gerhard Schröder?
Budu to raději ignorovat, ale nemyslím si, že by tam měl být. Protože nebýt jeho země, tak ti kluci by teď neleželi ve svých hrobech. Já dokážu odpouštět, ale nedokážu zapomínat. Proto si myslím, že by raději jezdit neměl.
