Během uplynulých měsíců jsem Čínu navštívil dvakrát a snad alespoň zčásti poznal život v této kapitalistické zemi – v níž z komunismu zbyla jen forma vlády, metoda, s níž diktatura uplatňuje svoji moc. Jakýkoliv obsah zmizel.
Nebo existuje snad v současné Číně fungující sociální a důchodové zabezpečení, bezplatné zdravotnictví nebo školství? Tedy právě ty často zmiňované hodnoty, na které jsou komunisté tolik pyšní – na které vždy dbali, byť to bylo třeba jen z propagandistických důvodů – a to i tehdy, když lidé neměli co do pusy? Neexistuje.
Školné na vysokých školách vzrostlo za posledních osmnáct let pětadvacetkrát a představuje dnes suverénně největší zátěž rodinných rozpočtů. Deficit sociálního pojištění dosáhl neuvěřitelných osmi set miliard juanů (podle umělého kurzu více než 105 miliard dolarů) a staří lidé jsou zcela závislí na péči svých dětí.
Zoufale neefektivní a zastaralé státní podniky vytvářejí stále menší část národního důchodu a podnikatelé, zaměstnávající tisíce dělníků přespávajících nejednou v zoufalých podmínkách přímo na stavbách, se pyšní členstvím v komunistické straně.
Ano, z komunismu zůstal jen mechanismus moci, systém převodových pák a jeho nástroje – především cenzura, zastrašování, mocenská hierarchie stranických elit propojených s bezpečnostním aparátem (není výjimkou, že policie a strana sídlí ve stejné budově – v jedné takové jsme skončili zatčeni jen proto, že jsme fotografovali v ekologicky zdevastované oblasti Vnitřního Mongolska) a armáda připravená tak jako v roce 1988 obhájit tento model vlády násilím.
Snad je takový komunismus, tedy formální komunismus prostý obsahu, o to cyničtější, protože je zbaven idealismu, utopických snů o spravedlnosti a rovnosti, které v očích mnoha příslušníků starších generací ospravedlňují jejich fanatické počínání v minulosti.
Snad je takový komunismus naopak lidštější, protože je pragmatický a zajistil důstojný život dvěma až třem stům milionům lidí, příslušníkům čínské střední třídy, a žádný šílenec v čele Číny neohrožuje svět jadernými zbraněmi.
Jenže pravdě bude asi nejblíž, že takový komunismus ve skutečnosti vůbec žádným komunismem není. A jestliže existuje cosi jako čínský ekonomický úspěch, nebo dokonce hospodářský zázrak, je to výhradně a pouze výdobytek soukromého podnikání. Obvykle velmi drsného soukromého podnikání.
