Autor, který si osvojil optiku tajných služeb, tím dokazuje, že Paroubkova vláda neví, komu se má omlouvat, ale především tvrdí, že se nemá komu omlouvat.
Byli to všechno komunisté, agenti...
A nebyli podle Pacnera odsunuti, ale "odsunuti", čili "odcházeli buď na žádost svých stranických sekretariátů, nebo kvůli svému politickému přesvědčení". Zkrátka dobrovolně, z nekalých důvodů, proto, aby mohli škodit německé demokracii. Takové případy jistě byly. Ale byli i mnozí antinacisté, kteří odešli proto, že jsme tu s nimi špatně zacházeli, že byli diskriminováni, i když měli tzv. antifašistické legitimace, a o ty jde.
Autorovy cynické uvozovky bagatelizují do nebe volající nespravedlnosti: vždyť byli takoví, kteří šli do odsunu hned poté, co se vrátili z koncentračních táborů.
Pacner sice píše "zpravidla", ale z textu vyplývá, že němečtí antinacisté byli sociální demokraté a komunisté.
Nezmiňuje křesťanské sociály (na sedmdesát katolických kněží v koncentrácích!), ale především uvažuje zase plošně: generalizuje tam, kde jde o osudy jednotlivých lidí.
Nadace Charty 77 ocenila letos cenou Františka Kriegela Za občanskou statečnost paní Marii Machnigovou.
Ta byla dcerou Halkeho, poslance Národního shromáždění republiky Československé za stranu německých agrárníků (Bund der Landwirte).
Nejde přece o stranu, která se nakonec přiklonila k Henleinovi, ale o statečného poslance, který se "odklonil" od strany. Pacner uvažuje opět jen "podle seznamů", podle vnějškového hlediska, tentokráte dle stranické příslušnosti. Jsme zase tam, kde jsme byli: Němci rovná se fašisti, levice komunisti, komunisti agenti… Gesto vlády je naplněním Českoněmecké deklarace, totiž těch slov, jimiž se v ní mluví o lítosti.
Nebo má být lítost jen frází, prázdným slovem, které nic nestojí? Nemají ji snad obě strany naplňovat činy, nebo alespoň gesty lidskosti? Oceněním německých antinacistů jsme měli začít, sami, bez ohledu na německou či sudetoněmeckou stranu.
Je to naše vnitřní věc, náš domácí dluh. Důkaz je očividný: sudetoněmecké krajanské sdružení nikdy nic takového od nás nepožadovalo. Aspoň po listopadu 1989 jsme měli udělat to, co se neudělalo hned po válce.
Byli to přece naši spoluobčané, osvědčili věrnost naší republice a zaplatili za to často nejvyšší cenu. Pro některé z nás je to však zrada národních zájmů. Nechtěl bych být příslušníkem národa, který by se k lidem nasazujícím životy za jeho věc nehlásil jen proto, že nemluvili jeho řečí.
Není-li národ společenstvím lidí sdílejícím určité ideály, pak je opravdu jen společenstvím krve a jazyka, kmenem. A ten spojují především nepřátelé, anebo alespoň jejich obrazy.
